Špičkový zámořský kouč Pacina nekompromisně: Za páté místo se medaile nedávají!

Špičkový zámořský kouč Pacina nekompromisně: Za páté místo se medaile nedávají!

Rozhovory

Jeho slova znějí logicky a vás v duchu napadne: To je přece nad slunce jasné! Jenže když se kolem sebe pozorněji rozhlédnete, stojíte tváří v tvář realitě, která jeho slova nelítostně potvrzuje. „Rodiče dětem nedávají možnost poprat se se životem. Perou se za ně!“ říká Tomáš Pacina, muž, který coby kouč hokejových dovedností spolupracoval v NHL se Sidney Crosbym, Jarome Iginlou nebo třeba Patrickem Kanem. S učením hokejových dovedností teď bude pomáhat i českým trenérům. K jeho práci však vždy patřila taky komunikace – se svěřenci, s dětmi, s rodiči.

Co se stalo, že rodiče začali dětem přespříliš umetat cestu? Tak to přece nebývalo...
Myslím si, že důvodem je fakt, že maminka i tatínek strašně moc pracují. A mají pocit viny, že se svými dětmi netráví dostatek času. Tímhle to pak kompenzují. Často se rodičů ptám: Proč si myslíš, že se tohle takhle stalo? V jejich odpovědích jsou právě pocity viny, že nemají čas. Proto berou zodpovědnost dětí na sebe. Když mají špatnou známku ve škole, je to vždy vina učitele, na hokeji pak trenéra. Takhle to vidím.

Říkáte, že povinností trenérů a rodičů je připravit děti na neúspěch. Jak se to tedy správně dělá?
Víte, dnes děti dostávají medaile za páté šesté místo, vlastně i jen za účast. Já nesouhlasím s touhle novou vlnou, která běží po celém světě, že se všichni posuzují stejně, ač mají jiný výkon. Třeba v Kanadě na univerzitách už jsou vidět důsledky. Poprvé se tu totiž děcka setkávají s neúspěchem, když dostanou špatnou známku. Najednou nevědí, co s tím. Holky i kluci se řežou do žil, pokouší se o sebevraždu, protože se s neúspěchem nikdy nesetkali. A jak na to? Realitou... Jsme dneska pátí? Tak jsme pátí. Za to medaile nejsou.

Dá se najít hranice, kdy řeknete: dneska medaile není. Zároveň ale dítě od té činnosti neodradíte?
To je právě ten nejdůležitější moment. Neuspěli jsme, ale stejně můžu jako trenér najít pozitivní věci, které si z té situace můžu vzít a předávat je. Prohra jako motivace do tréninku – můžu trénovat líp nebo víc. Nebo jsme hráli výborně, jen soupeř byl pro tu chvíli lepší. To se v životě stává, podal jsem vynikající výkon, udělal jsem pro to maximum a stejně jsem nevyhrál. Je to pro život nesmírně důležité, stává se to neustále, ať je to ve vztahu, sportu či čemkoliv jiném. A takovou lekci dětem odepíráme? My je v podstatě ochuzujeme. My jim nedovolíme, aby se od života učily. Život je univerzita a my jim bereme knížky.

Je důležité naučit děti, že když člověk udělá maximum a prohraje, může odejít spokojený?
Ano, ale to je nenaučíte tím, že jim dáte medaile za páté místo, nebo se za ně rodič pere, nebo podplatí trenéra, aby hrál víc. V tu chvíli se dítě pořád nic neučí a ve 20 letech je emocionálně infantilní. A není vůbec připravené na život, má pocit méněcennosti. Když se neumím poprat se životem, když za mě pořád někdo něco dělá, cítím se méněcenný. Kde má vzniknout nějaké sebevědomí?

Rodiče se teď trenérům do práce hodně míchají, že? Je třeba jim ukázat mantinely?
O mantinelech bych nemluvil. Myslím si, že je to o vzdělávání rodičů, komunikaci s nimi, učit je, psát jim dopisy, vysvětlovat svou práci, proč to dělám. Když rodiče nevědí, proč trenér dělá určité věci, hodně se do toho míchají. Já to takto řeším a funguje to. Vysvětluju...

Existuje i dítě „spratek“, nebo si jen trenér nedokáže poradit?
Říkávám, že jsem vždycky problém já jako trenér, to já musím něco změnit. A někdy to opravdu může být taková změna, že už „problémové“ dítě nemůže přijít. Musím ale předtím vynaložit co největší úsilí, abych pracoval s ním, s jeho rodiči, dát si s tím práci. Je to vždy na trenérovi, ne na dětech.

Co je nejdůležitější ve vztahu trenér - sportovec
Důvěra a láska. Na světě je spousta trenérů, kteří cítí lásku ke svému sportu, ale už ji necítí k lidem. Tady přece nejde o to, aby se Pacina dostal nahoru, ale aby se tam dostal hráč. To je teď i má motivace: chci předat vše, co umím. Nechci si to vzít do hrobu.

Často mluvíte o tom, že člověk musí svou práci milovat. Přesto: měl jste toho někdy plné zuby?
Ano, před pěti lety. Byl jsem úplně vyhořelý a chtěl jsem skončit. Přestal jsem přijímat jakékoliv nabídky. Po několika měsících jsem pomalu začal chodit na led s malými dětmi. Chuť a láska k práci se pomalu vrátily.

Kde se vidíte za 10 let?
Doufám, že budu ještě více v klidu a míru sám se sebou, než jsem teď. Profesionální ambice nemám, práce bude vždycky dost.

Změnil byste něco na tom, jak jste své svěřence vedl v minulosti?
Nezměnil bych nic, i když jsem udělal a dělám stovky chyb. Každá chyba má v sobě poučení, vyzrání a pochopení. Proto nelituji, ale každý den se učím.

Foto: ČSLH a archiv Tomáš Pacina