Olympijský medailista Bauer versus ego: Párkrát jsem si zakřičel v lese

Olympijský medailista Bauer versus ego: Párkrát jsem si zakřičel v lese

Rozhovory

Připadal si jako nováček, kterého ale všichni znají. „A dost od něj očekávají. Pro mě ale najednou bylo všechno nové, jenže to nikdo nebere,“ uvažuje Lukáš Bauer, trojnásobný olympijský medailista v běhu na lyžích a nyní trenér polské mužské reprezentace, nad svým prvním rokem v roli trenéra. „Je strašně těžké, když tam najednou stojíte jako ten zodpovědný, na kterého všechno padne. Hned po sportovci samozřejmě.“

Jaké to je být na druhé straně? A třeba se koukat na to, když se svěřencům nedaří?
Můžete na něj milionkrát volat: Jeď rychleji. Když ho vidíte, umíte se vcítit, jak na tom v tu chvíli asi je. Víte, že to, co mu řeknete, stejně asi nepomůže. Zároveň víte, co si asi tak myslí o vás. (smích) Párkrát jsem šel do lesa a zakřičel si.

Poláci ale měli po letech hned tři závodníky na bodech. Jaká byla uplynulá sezona z vašeho pohledu?
Stal jsem se trochu slavným právě díky tomu, že Polákům po čtrnácti letech bodovali tři závodníci. Takže výsledkově to bylo úspěšné. Ale hlavně musí být spokojené vedení. A to myslím bylo, což se ke mně dostává oklikou.

Co tím myslíte?
Nevím, jestli u vás v práci přijde šéf a rovnou vás chválí, nebo vás radši drží v tom, že to mohlo být ještě lepší. Už jenom to, že pokračujeme ve spolupráci, je úspěch, i z mé strany. Jednoduché to ale nebylo. Co čtrnáct dní jsem si dlouze telefonoval s Mírou Petráskem a říkal jsem mu: Co jsem ti provedl, žes mě propojil s Poláky a já jsem si na sebe ušil takový bič…

Nejlepší rada

V čem hlavně?
Bylo náročné srovnat se s týmem, přejít od závodníka a manažera, kterými jsem byl v maratonském týmu, do role trenéra. A opravdu se 365 dní v roce starat o závodníky - vymýšlet jim tréninky, vést je a zároveň pořád trochu bojovat s jejich egem, které každý závodník musí mít.

Byl to tak trochu boj i s vaším vlastním egem?
To byl asi nejvíc (smích). Třeba mi běželo v hlavě: Ty mi budeš říkat, co se má dělat? A podobně. Jako závodník jsem byl zvyklý, že se všechno točí kolem mě, aspoň v době, kdy jsem měl výsledky. Teď musím dost věcí skousnout a závodník, který by ve srovnání se mnou nedosahoval takových kvalit, mi naznačuje, jak by se to mělo dělat jinak a líp. S tím jsem se hodně srovnával, ale myslím, že jsme našli společnou řeč.

Jste spíš trenér, který nařídí a hotovo. Nebo vysvětlujete?
Snažím se být trenér, který nařídí a tak to má být. A potom, když vidím, že to nekoušou, začnu jim to vysvětlovat. Vidíte, jak mluvím, než bych jim něco vysvětlil, je večer a na žádný trénink nedojde.

Radil jste se někdy se svým bývalým dlouholetým koučem Petráskem?
Strašně moc, ale myslím, že naprostá většina z toho bylo takové to vyplakání se. Před svěřenci jsem nemohl plakat a říkat si, jak je možné, že když já něco řeknu, oni to automaticky neudělají. (smích). Míra mi z toho trochu pomohl. Zjistil jsem, že na někoho musím psychologicky. V půlce sezony jsem musel radikálně změnit své fungování a pak to neslo plody. To bylo poučení, které jsem ze strany závodníka asi moc neviděl.

A nejlepší rada, kterou byste vy sám rád předal svým svěřenců?
Musíte dělat to, čemu věříte. I když budete mít nejlepšího trenéra na světě a nebudete věřit tomu, kudy vás vede, nebude to fungovat!

Foto: Getty Images a Eduard Erben