Dlouhé odcházení Gabriely Koukalové! Proč ale?

Bylo to dlouhé odcházení. Nejisté, bolavé, kontroverzní, trochu smutné a možná i trochu předčasné. Gabriela Koukalová, historicky nejlepší česká biatlonistka, dnes řekla definitivní sbohem - více než dva roky a dva měsíce po svém posledním závodu.

19. března 2017 v závěrečném klání sezony v norském Oslu doběhla druhá a s optimismem vzhlížela k olympijskému roku. V červnu se však poprvé výrazněji ozvala bolest v lýtkách, která ji už nikdy nepustila na start. Gabriela oželela olympijské hry a v mezidobí vydala kontroverzní knihu Jiná, v níž surrealisticky popisuje svůj život od dětství až po útrapy, které ji provázely během skvostné biatlonové kariéry. Bez obalu ukázala prstem nejen na rodiče, ale i na trenéry, funkcionáře či kolegy z reprezentace.

Cesta zpět?

Téměř všichni si alespoň na chvíli pomysleli: tak holka, i kdyby ses vyléčila, tímhle sis dveře minimálně přibouchla! Tehdejší šéftrenér Ondřej Rybář a svazový šéf Jiří Hamza nicméně svorně tvrdili: „Gabča se může vrátit!“ Celkem logicky by podstoupila fyzické testy a pokud by prošla, mohla by do reprezentace znovu naskočit. Individuální příprava, kterou měla například naturalizovaná Slovenka Anastasia Kuzminová, však nepřipadala v úvahu.

Nic zcela výjimečného, že? Prostě je jen jedna sportovní kariéra u konce. Ale proč vlastně? Proč se v době, kdy byla Koukalová na vrcholu kariéry, objevily zřejmě psychosomatické bolesti lýtek? A proč, když už ji lýtka nebolí, není cesty zpět?

Otázek je mnohem víc. Klidně bychom mohli spekulovat o tom, že šlo o selhání trenérského a manažerského týmu. Vždyť si český biatlon nechal proklouznout mezi prsty sportovkyni, která se uměla zmáčknout, a které, díky mnoha zájmům, výsledky nesvazovaly nohy. Možná právě to bylo gró jejích úspěchů, které měly lví podíl na tom, že se děti nahrnuly do biatlonových areálů. Taky bychom se mohli opřít do rodičů, kteří ji (podle knihy Jiná) kromě lásky nejednou zahrnuli i pořádným výpraskem a do sportu ji spíš nutili.

Šlo to lépe?

Nic z toho by ale nebylo fér. Stejně jako nic není jenom černé nebo bílé. Stejně jako je síla Jin a Jang a pouze společně tvoří celek. Věřím tomu, že to, co Gabriela popisuje ve své knize, opravdu subjektivně cítila a vnímala celým svým já. Vnímání druhých však může být naprosto odlišné, jakkoliv se jedná o stejnou situaci. Proto v tom vidím jen žalostné selhání komunikace mezi sportovcem a jeho okolím.

A rodiče? Když jsem četla její slova věnovaná právě jim, bolelo mě u srdce a jediné, co mi v tu chvíli běželo hlavou bylo: moje dvě děti...doufám, že tohle se o sobě nikdy nedozvím. Dělí je od sebe celá generace a já při pohledu zpět vidím chyby, které jsem taky dokázala vyrobit. V duchu jsem milionkrát řekla: promiň! Jedno vím ale jistě: každý milující rodič dělá pro děti vše tak nejlíp, jak momentálně dokáže. Stejně jako se dítě nerodí hodné ani zlé. To jen prožitky nás utvářejí.

Jistě, můžeme se dohadovat, že své problémy mohla Gabriela vyřešit lépe. Můžeme i hlasitě vykřikovat, že svou knihou chtěla hlavně vydělat. Zůstanou to ale jen naše domněnky. Třeba to udělala tak, jak v tu chvíli nejlíp dokázala.

Všechno nemusíme pochopit. Stačí, když to respektujeme...