Za fotky dětí na šachovém turnaji dostal celosvětové ocenění: Snímky v sobě mají silné emoce

Mezi více než osmdesáti tisíci snímky uspěla jeho série. Michael Hanke, český fotograf původem z Kladna, byl oceněn na nejprestižnější fotografické soutěži světa World Press Photo za rok 2016. V kategorii sportovních reportáží obsadil druhé místo s fotografiemi z turnaje mladých šachistů.

„Fotím necelých pět let a tohle je zatím můj největší úspěch. Konkurence byla obrovská. Vůbec to není o tom, jestli jsem byl druhý, třetí nebo první. Hlavní je, že jsem dokázal svými fotografiemi někoho oslovit – zaujmout emocemi na místech, kde by je očekával jen málokdo.“ usmívá se Hanke.

Fotí na pět let starý model Fujifilm FinePix X100, částečně prý také na truc. Chce tím totiž ukázat, že k dobrým fotografiím není třeba jen ta nejdražší a nejvyspělejší technika.

Fotíte černobíle, vaše snímky mají až historický nádech. Proč jste se rozhodl pro tento styl?
Moje úplně první fotografické soubory, například zákulisí cirkusu, jsem dělal v barvě. Od té doby ale všechny své soubory publikuji černobíle. Při volbě témat přihlížím částečně i k tomu, zda jim bude černobílá slušet. To je případ třeba tanečních zábav seniorů, dětských šachových turnajů, ale i plesů. Mnoho lidí má při prohlížení mých fotek dojem, že byly pořízeny v minulém století. Některým dokonce připomínají atmosféru z filmů Miloše Formana.

Čím myslíte, že porotu zaujaly fotografie z šachového turnaje?
Uspěl jsem s nimi již na loňském ročníku Sony World Photography Awards, což je fotografická soutěž, kde je snad vůbec největší konkurence na světě. Ty fotky v sobě mají silné emoce. Jeden můj kamarád mi tehdy poradil, ať zkusím dětské šachové turnaje a já postupně zjišťoval, že děti během turnajů neuhlídají emoce tak jako dospělí šachisté. Výhodou je i to, že na menších okresních turnajích nejsou pravidla tak striktní, jako třeba na mistrovství republiky a hráči jsou tak více uvolnění.

Proto vás neláká fotit velké sportovní akce?
Ano, všechno je tam totiž pochopitelně mnohem více striktní. Na velkých šachových turnajích máte třeba pravidlo, že můžete fotit jen úvodních několik minut. To se tam samozřejmě nažene deset dalších fotografů a v podstatě nemáte šanci nic kloudného vyfotit. Podobně přemýšlím třeba i u plesů: nechodím fotit škrobené plesy, mnohem raději mám lidové plesy, jako třeba myslivecké nebo hasičské.

Fotografie Michaela Hankeho

A taky se věnujete dalším okrajovým sportům. Třeba dostihům nebo letectví.
Ano, to je pravda. Asi mě to k ním víc táhne, považuji to fotograficky za zajímavější než masové sporty. Témat je každopádně hodně a musím si vybírat. Šachové snímky mají též přesah v tom, že ukazují, že děti se dokáží v dnešní době bavit i jinak než jen na sociálních sítích nebo u počítačových her. Je pravda, že o přestávce si většina z nich vezme do rukou mobily, na druhou stranu mnozí na nich hrají různé šachové rébusy, aby si udržely mozkové závity v pohotovosti před dalším kolem turnaje.

Většina vašich sportovních snímků je ze zákulisí. Je to nejzajímavější prostředí?
Dá se říci, že dělám opak toho, co dělají druzí. Přijdu na letecké dny a všichni tam míří půlmetrovými teleobjektivy k obloze, aby pořídili co nejzajímavější fotky letadel. Já místo toho fotím lidí na tribunách. To samé platí na dostizích nebo třeba v cirkuse. Zákulisí takovýchto akcí mě opravdu velice přitahuje.

Říká se, že v dnešní době mezi tisíci fotografiemi zanikají ty nejlepší. Souhlasíte?
Říká se to, to máte pravdu, ale já si to tak úplně nemyslím. Když někdo dělá opravdu dobré fotografie, tak lidi si k nim cestu vždycky najdou, je to jen otázka času.