Z Ria zpět do školní lavice. Seemanové gratulovali spolužáci i učitelé, ale selfie v jídelně nerozdává

Na olympiádě v Riu se v šestnácti letech jako nejmladší člen české výpravy prala o životní umístění, ani ne měsíc nato už plavkyně Barbora Seemanová usedla zpět do školní lavice. Na Českoslovanské obchodní akademii Dr. Edvarda Beneše v Praze studuje ve druhém ročníku obor ekonomické lyceum.

Omluvenku jí rodiče vyřizovat nemuseli, na olympiádu si „odskočila“ během letních prázdnin. I tak se Seemanová pere s absencí – za poslední pololetí prvního ročníku zameškala kvůli přípravě na hry 160 hodin.

„Proto tápu v předmětech, které vyžadují delší čas na studium,“ říká. „Hlavně v literatuře a dějepise, naopak mi docela jdou jazyky, účetnictví a tělocvik.“

Učení honí dost často na poslední chvíli, nic jiného jí koneckonců v nabitém programu ani nezbývá. Ze školy prchá na trénink, jindy je na soustředění nebo na závodech v zahraničí.

„A Rio? Ten pocit po nominaci byl neskutečný. Do letošního ledna mě ani nenapadlo, že by se to mohlo povést. Tajně jsem doufala v Tokio 2020,“ říkala zástupu žurnalistů před odletem do Brazílie, kde nakonec v disciplíně 200 metrů volně skončila ve čtvrté desítce.

Jinak je považovaná za velký talent českého plavání: vyhlásili ji juniorkou roku 2015, ještě jako patnáctiletá sahala po medaili na Evropských hrách v Baku, před olympiádou pak znovu posunula rekord na dvoustovce volně.

Začíná si zvykat i na mediální humbuk a se smíchem vzpomíná: „Poprvé jsem s novináři mluvila asi ve dvanácti a bylo to strašný!“

Ve škole mezi spolužáky prý však (zatím) za hvězdu není. Kamarádům ze střídy už stihla po návratu z olympiády odvyprávět zážitky i rozdat suvenýry, na oplátku od nich i některých profesorů přijala gratulace.

„Ale jinak selfie v jídelně nebo na chodbách nerozdávám. O plavání se celkově asi nikdo moc nezajímá.“