Výšce navzdory. Můj čas přijde, věřila maličká tenisová kráska Cibulková

Stalo se to už mnohokrát. Nebyli nejtalentovanější, ani neměli ty nejlepší tělesné dispozice – přesto nakonec dokázali vítězit, navzdory všem pochybovačům, kteří je od jejich cesty odrazovali. Měli sen, za kterým šli poctivě krok po kroku a s buldočí zarputilostí. Tak jako tenistka Dominika Cibulková, která o víkendu ovládla Turnaj mistryň. „Přitom jí někteří odborníci předpovídali, že se kvůli své výšce nedostane ani do první stovky světového žebříčku,“ řekl slovenským médiím její někdejší kouč Peter Hrunčák.

Dominiku převzal v roce 2005 a během následujících dvou let stoupala tenisový žebříčkem – z 630 místa až do druhé stovky. „Tenis byl její svět, celý den se kolem něj točil. Bylo znát, že je do něj neuvěřitelně zažraná a nic jiného nevnímala,“ vzpomíná trenér.

Cibulková na sobě tvrdě pracovala. „Ale naštěstí si dávala postupné cíle. Nemluvila o tom, že chce vyhrát Wimbledon,“ vypráví Hrunčák. „Dopředu se posouvala svou neuvěřitelnou houževnatostí.“

A z jízlivých slov si hlavu nedělala, vždyť mířila za svým snem a říkala: „Můj čas přijde.“ Spolupráce s Vladimírem Pláteníkem ji pak po třech letech posunula do světové špičky, ve které je se svými 161 centimetry nejmenší. „Už nikdy jsem potom nepotkal hráčku, která by byla v tréninku tak usilovná,“ netají se Pláteník.

Sedmadvacetiletá tenisová kráska dokázala, že na výšce až tolik nezáleží. Píle a bojovné srdce je mnohem víc. „A nebyla bych tu i bez toho, abych byla šťastná mimo tenis a abych měla kolem sebe lidi, které mám ráda. Poté přichází tenis a výsledky," je si jistá pátá žena světového žebříčku.

Ještě má jeden sen – vyhrát grandslam. Nic není nemožné, že?