​Úspěšný hráč = úspěšný trenér? Ne tak docela

Platí, že trenéři s bohatou hráčskou kariérou dokáží být na lavičce úspěšní? A jak si vedou trenéři bez výrazné hráčské minulosti? Zaměřili jsme se na příklady z tuzemska i ze zahraničí.

Michal Ježdík, sám úspěšný basketbalový hráč i trenér, říká: „Rozhoduje lidský faktor, poctivost k práci. Trenéři mají obrovský přístup k informacím, což se za posledních deset dvacet let hodně změnilo. Nahrává to tomu, že vynikající trenéři nemusí mít nutně za sebou velkou hráčskou minulost.“

Pojďme ke konkrétním příkladům – kapitán hokejových olympijských vítězů z Nagana Vladimír Růžička získal později s národním týmem jako trenér dvě zlata z mistrovství světa, z individuálních sportů zmiňme nejlepšího českého sjezdaře poslední dekády Ondřeje Banka, který se stará o lyžařskou přípravu Ester Ledecké, nebo obrovské tenisové osobnosti Martinu Navrátilovou a Borise Beckera. Oba sbírali grandslamové tituly jako hráči a teď patří mezi nejlepší kouče na světě.

A opačný břeh? Petr Novák vede Martinu Sáblíkovou k medailím i světovým rekordům, i když se sám jako závodník nikdy nepohyboval mezi světovou elitou. Bývalý šéftrenér českých biatlonistů Ondřej Rybář to zase nejdále dotáhl do juniorské reprezentace a Josef Jandač koučoval hokejový národní tým na olympiádě i Světovém poháru, přestože se jako hráč nikdy výrazněji neprosadil.

„Nejsem první ani poslední trenér, který toho moc neodehrál,“ řekl Jandač časopisu COACH. „Jsou trenéři se skvělou hráčskou minulostí, co se nikdy neprosadili. Pak jsou trenéři, kteří mají obojí a taky ti, kteří i bez slavné minulosti našli uplatnění. Hráčský pohled je cenný, ale nemyslím si, že bych byl v nevýhodě. Samotní hráči vycítí, jestli trenér sportu rozumí.“

Zkušenosti ze hřiště nestačí

To Michal Ježdík přiznává, že mu hráčská kariéra v trenéřině náramně pomohla. „Beru to jako obrovskou výhodu, že jsem basket řadu let také hrál. Na druhou stranu si hráč po konci kariéry nemůže myslet, že mu budou vlastnosti z hřiště stačit i na trenérské lavici. Takhle to nefunguje. Trenérskou profesi vnímám jako nekonečný příběh vzdělávání.“

Bývalý reprezentační volejbalový trenér Zdeněk Haník doplňuje: „Osobně bych vedle vzdělávání dal na stejnou úroveň lidské dozrávání a zkušenosti. Dobrý trenér má i dobré zkušenosti se životem, zpravidla partnerský vztah, vlastní potomky. Žije v síti vztahů osobních i profesních a postupně se v nich učí žít a přenášet je do trenérské práce.“

V letošní sezoně NHL najdeme mezi jedenatřiceti trenéry všech klubů hned třináct jmen, tedy skoro polovinu, kteří sami v nejlepší zámořské lize světa nikdy nenastoupili a hokej hráli jen v nižších soutěžích.

Jon Cooper z Tampy Bay, jednoho z favoritů na Stanley Cup, dokonce hokej na vyšší úrovni nikdy nehrál. Podobně třeba jako fotbalová trenérská ikona Arsene Wenger.

I to dokazuje, že hráčská minulost nemusí být vždy určující.

„Z celosvětových čísel napříč sporty vyplývá, že se z bývalých hráčů později rekrutuje více úspěšných trenérů. To je fakt. Ale v žádném případě to neberme jako dogma. Pokud někdo má sport rád a trenéřina ho baví, tak jen do toho,“ dodává Ježdík.

Trenérům nahrává doba

O vzdělanost a připravenost tuzemských trenérů se stará Česká trenérská akademie (ČTA) pod hlavičkou Českého olympijského výboru. Organizuje semináře, vydává odborné texty.

Z populární konference Mosty chce ČTA dokonce vybudovat akci evropského formátu. V minulosti už na ní přednášeli třeba psycholog z Premier League Ken Way, generální manažer z NBA Rich Cho či legendární ruský hokejista Igor Larionov.

„Informovanost trenérů všech kategorií je úplně jinde, než byla třeba před patnácti dvaceti lety,“ myslí si Ježdík. „Pokud trenér dokáže skloubit svůj zápal s poctivostí a dbá na vzdělání, je to naprosto ideální.“

„Trenér je v zápřahu neustále a je jenom dobře, pokud si může s někým z branže vyměnit zkušenosti,“ doplňuje Josef Jandač.

„Já se snažím hledat inspiraci i v zahraničí. Četl jsem třeba životopis Alexe Fergusona, člověku to něco ukáže, získá jiný názor. Pozná, jaká byla cesta ostatních. To mi pomáhá.“

Zdeněk Haník uzavírá, že hráčská minulost je nespornou výhodou, ale i přítěží, pokud trenér nedokáže hráčské vidění proměnit na trenérské. Média tomu bohužel někdy nahrávají, když se popularizační výroky bývalých charizmatických hráčských osobností vydávají za odbornost.

Důležité je navíc rozlišit, zda se jedná o trenéra mládeže, kde „chudá“ hráčská minulost tolik nepřekáží, nebo jestli jde o trenéra dospělého profesionálního klubu, kdy se „hráčská šatna“ někdy staví na odpor trenérům, kteří nemají slavnou minulost. Každopádně je hráčská minulost jistou výhodou, ale zdaleka ne podmínkou a české prostředí se ještě musí mnoho učit tento stav respektovat. Některé příklady ze světového sportu potvrzují, že za hranicemi našeho státu je zatím respekt k trenérům bez úspěšné hráčské minulosti vyšší.

Co Čech, to trenér. Přidejte se do facebookové skupiny pro trenéry a odborníky, ale i zvídavé laiky, fanoušky a příznivce sportu. Skupinu najdete ZDE.

Podívejte se na video z předávání cen Trenér roku za rok 2018.