Tým se musí umět zhádat, říká kouč olympijských šampionů z Nagana

Tým se musí umět zhádat, říká kouč olympijských šampionů z Nagana

Rozhovory

Na světovém šampionátu se teď Češi snaží o aktivnější hokej, který je náročný na bruslení i pohyb. „Ale hlavně kluci tahají pospolu a to se mi strašně líbí,“ říká Slavomír Lener, manažer české hokejové reprezentace a někdejší trenér olympijských šampionů z Nagana. „Jsou tam samozřejmě momenty, kdy se nemůžeme nastartovat – ať už to bylo v zápase s Finskem nebo Norskem. Ti kluci ale našli cestu, jak se přes to překousat. Uvidíme, jak dopadne čtvrtfinále," řekl na mezinárodní konferenci pro trenéry MOSTY 2017, kterou pořádá Trenérsko-metodická sekce a Unie profesionálních trenérů Českého olympijského výboru.

S Finskem dokázali Češi otočit prakticky prohraný zápas. To byl důležitý moment, že?
Určitě, nikdo jim nevěřil, lidi odcházeli. Jediný gól nás ale nastartoval. A je třeba vidět i soupeře, Finové letos nejsou tak sebevědomí. Řekl bych, že si za to trochu mohli sami. Tyto dva faktory dokázaly zápas otočit. Důležité bylo také to, že jsme měli hodně sil. Závěry zápasů letos bruslařsky zvládáme parádně. Dost často se říkalo, že nejsme schopni bruslit se světem, ale kluci dokazujou, že ano. Mužstvo je na tom dobře i kondičně.

Pro čtvrtfinále dobrá zpráva...
Jak to ale dopadne, těžko říct. Přidají se jiné faktory – třeba ta psychika: teď, nebo nikdy.

Jak důležitá je role kapitána. Musí být ten hlavní lídr?
Nemusí. Většinou by to měl být někdo, kdo dokáže tým v pravý čas povzbudit, seřvat, vyhecovat, nebo naopak uklidnit. Nemusí být nejproduktivnější. Tyhle vlastnosti má v sobě Tomáš Plekanec. Ale ukazuje velikost hráče i v tom, že řekl: Já jsem přijel pozdě, ať to dělá někdo jiný. Mužstvo si to vlastně vyřeší samo.

Dokážou se hráči v kabině zhádat?
Patří to k tomu, ale zase se musejí umět zhádat. Vědět, že to je mířený na tu konkrétní situaci. Dneska dostaneš vynadáno ty, pak někdo jiný. Prostě je to pro dobro věci. Když jsme byli v Naganu, hráli jsme s Kazachstánem, týmem, který jsem museli porazit. V první třetině se kluci trápili, v kabině si pak strašně vynadali a mužstvo to nakoplo. Zhádat se je jedna věc a dehonestovat druhá. Musí zůstat respekt k tomu druhému.

Protože i vynikající hráč na to v ten moment prostě nemusí mít?
Nebo je svázaný. Něco odvádí jeho pozornost, není v takovém rytmu, nemá den. Někdy vám jde všechno, puk padá do branky ani nevíte jak. Jindy máte šancí patnáct a nemůžete dát gól, jako teď Pastrňák. Tlačí na něj média: on ještě nedal gól! A teď se to umocňuje. Hráč podvědomě ví, že by ten gól měl přijít.

Jak na takovou situaci reaguje?
Je v tom tak free, že ví: ono to přijde, až bude potřeba. Takový je jeho naturel. Jeho maminka říká, že je to cikáně ulice. Vždycky dělal všechno naplno, on to v sobě má. Pro něj je ten turnaj dlouhý a ono to jednou přijde.

Mluví se o tom, že je český hokej na ústupu. Doroste generace Jágra, Straky, Ručinského, Šlégra?
I v těch zlatých časech šel úspěch v určitých periodách. Před válkou jsme byli velmoc, po válce jsme získali tituly. Pak byla pauza až do roku 1972 a zase jsme měli medaile. další zlatá éra přišla až s rokem 1998 - to jsou periody, které potkají každé mužstvo. Nemůžete být pořád nahoře, navíc i soupeři chtějí vyhrávat. Dneska je tu sedm zemí, které mohou vyhrát jakoukoliv medaili.

Přesto: vidíte nějaký problém?
Je tu mnohem větší konkurence sportů, navíc spousta dětí je pohodlnějších, nebo spíš jejich rodiče. Ti jim neumožní spontánně sportovat. Neustále je řídí, strukturujou. Nám vlastně neodpadají děti, ale rodiče, protože je to časově náročné.