Chci být pořád nejlepší, říká matador Štěpánek. Jak dlouho bude ještě hrát?

Platí to ve sportu i v životě – cesta k úspěchu je klikatější než nejklikatější ulice světa v kalifornském San Franciscu. Vede přes bolestivé pády a jenom ten, kdo znovu a znovu dokáže vstát, vítězí. Abyste se mezi sportovní elitou udrželi i ve věku, kdy vaše tělo tak trochu protestuje, musíte se obětovat. „Je to tak. Myslím, že jediný recept, je tvrdá práce a nic jiného k tomu nevede,“ myslí si tenista Radek Štěpánek.

Přinášíme vám druhou část rozhovoru s jedním z nejlepších českých tenistů. „Když chce člověk být na nejvyšší úrovni co nejdýl, musí tomu něco obětovat a to taky od malička dělám. A dělám to s radostí a láskou a to mě žene dál,“ povídá.

Dalším důležitým motorem jsou i úspěchy, že?
V každém případě. Existují sportovci, kteří to dělají jen proto, že je sport baví a dělají ho bez ambicí být nejlepší. Já ale hraju tenis s touhou být nejlepší, jak jen dokážu. Jestli jsem byl na žebříčku osmý, desátý nebo dvoustý, pořád jsem tenis hrál s láskou a s obrovským nasazením. A mám štěstí, že mám práci, která mě baví a zároveň je mým koníčkem. Budu hrozně rád, když to bude trvat co nejdýl.

Vám se nestává, že vstanete a říkáte si: Ježiš, zase musím na trénink?
Až se mi tohle jednou stane, bude to můj tenisový konec. Jsem zvyklý ve svém životě dělat věci srdcem a když něco takového srdce řekne, v ten moment končím. Samozřejmě byly chvíle, kdy byla má kariéra kvůli zranění v ohrožení a vypadalo špatně. Zatím jsem to vždycky zvládl. Hledám v tréninku maličkosti, které mi mohou pomoct.

Jaké maličkosti jste zatím našel?
Po posledním zranění, které bylo opravdu na hraně, jsem to nevzdal, bojoval jsem. Dal jsem všechno do regenerace a do toho, abych se vrátil. Vydržel jsem i přes ty špatné momenty. S přibývajícím věkem je vždycky důležité vnímat tělo.

A co vám vaše tělo řeklo?
Úplně jsme z tréninku vyřadili vytrvalost, abychom ho co nejmíň opotřebovali stereotypním pohybem. Zaměřili jsme se na kratší a intenzivnější věci a vyplatilo se nám to. Je toho spousta. Možná jsou to půl procenta, která ale můžou být v tom finálním výsledku rozhodující.

Tenis se za ta léta proměnil. V čem nejvíc?
Asi v tom, že každý hráč už je skvěle fyzicky připravený, dneska někoho uhnat na kondičku je strašně těžký. Proto kladu velký důraz na kondiční přípravu a regeneraci, protože se asi těžko v 38 letech naučím novým kouskům na kurtu. Spíš se soustředím na tyhle věci, které mi pak pomohou rozvinout to, co už umím.

Co vás nakopne, když vypadnete na turnaji hned v úvodu a za pár dní už máte hrát někde jinde?
V tom je krása našeho sportu, sezona je dlouhá a turnaje jsou každý týden. Kdyby se měl člověk hrabat v jedné porážce, nese si to s sebou do dalších zápasů. Naučil jsem se poučit z porážky, vyspat se z ní a další den už můžu jít s čistým štítem dál.

Takže nejsou porážky, které vám nedají spát?
Samozřejmě jsou porážky, které vás mrzí. Dříve mě držely hlavně ty v Davis Cupu, ale už jsem se i k nim naučil přistupovat jinak.

Připomeňte si spolu s ním, jaký byl jeho přílet na olympijské hry do Ria de Janeiro...