Sportovci a odchody do ciziny. Rozhoduje věk? A jaké má změna prostředí úskalí?

Někteří opustí domácí prostředí už v dorosteneckém věku a za hranicemi se brzy prosadí, jiným se to nedaří ani opakovaně. Univerzální klíč pro úspěch v cizině ale neexistuje. V článku jsme se na téma zaměřili z pohledu týmových sportů.

„Jedná se o věc zralosti, nejen věku. Je fajn, když jednotlivec v domácích podmínkách něco dokáže a má ambice se posunout dál. V tom případě má odchod smysl. Fungovat to ale může i v jiných případech, také v zahraničí umí mladého sportovce dotvořit či dovychovat. Není nezbytné, aby odcházeli za hranice už jako hotoví hráči,“ myslí si Zdeněk Haník, jeden ze zakladatelů Unie profesionálních trenérů ČOV a bývalý volejbalový reprezentant i trenér.

Jako hráč působil na Slovensku i v Rakousku, do obou zemí se později vrátil i coby kouč. Z vlastní zkušenosti může proto sportovcům poskytnout rady, které jemu samotnému při angažmá v cizině pomohly.

„Moje zkušenost je, že je důležité, aby hráč s týmem v zahraničí žil a prožíval s ním emoce. Nejde jen to, že je se spoluhráči na hřišti. Musí s nimi trávit čas i po zápasech a trénincích. Zlepšit se v řeči, chápat jejich humor a nebýt v ústranní,“ říká Haník.

Jen dobré výkony na tuzemské scéně totiž ani sebelepším hráčům úspěšné zahraniční angažmá nezaručí.

Historie ukazuje z kolektivních sportů spoustu příkladů: třeba bývalý fotbalový kanonýr David Lafata se postupně trápil v Řecku i Rakousku. Znovu se rozstřílel až ve Spartě a s kyselým úsměvem přiznal, že další zahraničí štaci už vylučuje.

Neúspěchem skončilo i angažmá olympijského vítěze Pavla Patery v NHL (32 zápasů a 9 bodů) nebo reprezentačního tahouna Romana Červenky, jehož přestup do Calgary ztroskotal mimo jiné na neznalosti jazyka.

„Někdo to holt nemá v sobě,“ řekl před lety na adresu Patery jeho velký kamarád a spoluhráč Otakar Vejvoda. „Pavel asi nebyl stavěný na všechna ta úskalí, která hokej přináší. Jazyková bariéra, styl hry, jiná mentalita. Někteří to bohužel nezvládnou.“

Neznalost řeči neomlouvá

Jsou ale i opačné příklady, vzpomeňte třeba na jednoho z nejlepších českých hráčů současnosti Davida Pastrňáka, jenž už jako dorostenec odešel do Švédska. Ve svých sedmnácti letech se z Česka pakoval i basketbalista Jan Veselý, který později válel i v NBA.

Čím to, že se někteří dokáží daleko od domova prosadit a druzí selžou? Úspěšný basketbalový hráč a trenér Michal Ježdík dává za vzor Francii: „Když hráč přechází od rodiny do státního institutu, tak se společně sejde jeho aktuální trenér, budoucí trenér, rodiče a sportovec. Baví se spolu a pozitivech i negativech a pokud zjistí, že na to hráč ještě není připravený, odloží rozhodnutí o rok nebo dva.“

Jako důvod k odchodu z Česka uvádí jediné – pokud je hráči domácí prostředí malé, ať to jde zkusit ven. Nejde o řeč. Rozhodující jsou podmínky a prostředí.

„Mluví se o řeči, ale to podle mě není relevantní,“ doplňuje Ježdík. „Jazyk se učí od školky. Navíc jsou díky internetu velké možností vzdělávání.“

Třeba Jan Veselý se ve Slovinsku naučil řeč tak dobře, že místní ani nevěřili, že je Čech. Fotbalista Tomáš Řepka zase obstál v italštině. „Za osm měsíců jsem uměl dokonale italsky. Chodil jsem na kurzy, měl puštěnou italskou televizi a mluvil v kabině. To mi pomohlo,“ popisoval ve své knize Kapitán.

Jak je to s věkem?

Ač se může zdát, že mladší hráči mají v zahraničí větší šanci se prosadit, nelze tuto tezi vnímat jako dogma. „Pro někoho je ideální věk od 18 do 22 let. Pro jiné až později. Neberme to jako zásadu a neříkejme, že hráči by měli ve dvaceti odcházet,“ myslí si Ježdík.

Fotbalový agent Pavel Paska přináší trochu jiný pohled: „V poslední době je trend, že velmi mladí hráči mizí do zahraničních mládežnických akademií, přestože máme doloženo, že nám takové akademie nevychovaly za posledních deset let ani jednoho špičkového hráče,“ řekl Paska před půl rokem časopisu Hattrick.

„Myslím, že je ideální, aby fotbalisté odcházeli ve dvaceti či jednadvaceti. Stihnout tak v Česku vstřebat potřebné návyky,“ myslí si.

Hráče se snaží v Česku podržet i proto, že mají doma šanci růst. Pokud jim tedy trenéři dají šanci, což se v týmových sportech po vlně kritiky v posledních letech zlepšuje.

Například věkový průměr v nejvyšší české fotbalové soutěži za rok 2018 činil 27,14 let. To je méně než ve Španělsku nebo Itálii a téměř srovnatelně s Anglií či Portugalskem.

„Podívejte se třeba na šestnáctiletého Adama Hložka ze Sparty. Měli jsme na něj nabídky dokonce z Bayernu Mnichov nebo Manchesteru City, ale těžko by se tam prosadil, zatímco za Spartu má potenciál nastupovat v základu a hrát dospělý fotbal. Navíc doma podepíše profismlouvu, zatímco v zahraničí by dostal jen dorostenecký kontrakt,“ říká Paska.

I v hokeji často mladí talenti raději odejdou do zámořských juniorských soutěží. Mnohdy kvůli tomu, že se v sestavě dospělého A-tymu krčí ve čtvrté formaci a hrají pět minut za zápas.

Jedni říkají, že je to přirozený vývoj. Druzí zase, že tím hráče v nejproduktivnějším věku kluby zbytečně „zabíjí“.

Pravda je asi někde mezi, vždyť třeba loni podepsal obránce Jan Rutta profesionální smlouvu v Chicagu ve svých 28 letech. Starším nováčkem je letos v NHL také šestadvacetiletý Radim Šimek.

„Když hráč není vyzrálý a není to hvězda, není vůbec chyba, aby se do NHL nebo jiné špičkové ligy pokusil vstoupit později,“ řekl liberecký trenér Filip Pešán webu iRozhlas. „U Radima Šimka i brankáře Davida Ritticha se ukázala, že připravit hráče na pozdní vstup do NHL není chyba.“

Co Čech, to trenér. Přidejte se do facebookové skupiny pro trenéry a odborníky, ale i zvídavé laiky, fanoušky a příznivce sportu. Skupinu najdete ZDE.

Podívejte se na video z předávání cen Trenér roku za rok 2018.