​Snem je koučovat v zahraničí, Radoň ale klidně vypomůže i kamarádovi v antikvariátu

Už je to více než měsíc, co kariéru profesionálního sportovce uzavřel. Na deblkanoi spolu s Filipem Dvořákem byl na mistrovsví světa, Evropy i dvou olympiádách. Teď hledá Jaroslav Radoň novou životní náplň – cílí po roli trenéra v anglicky mluvící zemi, neštítí se však ani práce mimo obor.

Na Fóru Duální kariéry, které se konalo pod záštitou Českého olympijského výboru a nabízelo sportovcům pomocnou ruku i možnosti uplatnění po kariéře, byl tak trochu jako ryba ve vodě. Informoval se u zástupců vysokých škol o studiu, naslouchal přednášejícím a debatoval s bývalými olympioniky.

„Něco využiju do budoucna. Člověk nikdy neví. Mám nějakou vizi a přání, jenže nikdo vám nezaručí, že to přesně takhle bude,“ říká 30letý Radoň.

Přechodu do „normálního“ života se neděsil. Necítí prázdno ani doma v křesle nelituje, že rozhodnutí uspěchal. Naopak se stále udržuje v kondici a shání uplatnění do budoucna.

„Jsme malej sport, komunikace není jednoduchá. Čekám teď na pohovor do Kanady, tak uvidíme.“

Vážně nepřišel jakýsi pocit odloučení?
Trochu jo. Člověk je ze sportu zvyklý makat. Já naštěstí dál aktivně sportuju: běhám, jdu do posilovny nebo na box. Výhoda je, že už nemám tak striktní režim a můžu si naplánovat činnosti tak, jak mě vyhovují.

Takže nelitujete?
Byl jsem nedávno na vodě, tak mi bliklo hlavou, jestli jsem se neunáhlil. Ale brzo jsem tyhle myšlenky zažehnal. Kdo ví kolik let jsem měl víceméně týden co týden od pondělí do soboty trénink, což bylo vyčerpávající. Je pro mě teď ideální se probudit a říct si, co a jak chci dělat. A ne vědět, že mě dnes čeká hodina a půl na vytrvalost.

A teď v ideálním případě kariéra trenéra. Nebude těžké přepnout?
Chci to zkusit. Kdyby se to nepovedlo, tak minimálně poznáte jinou zemi. Jsem zastáncem názoru, že každý člověk by měl alespoň rok žít v zahraničí. Jsem celý život v Česku, chci zažít něco nového.

Snem je Kanada?
Taky, nebo Nový Zéland. Rád bych do anglicky mluvící země, kde bych si zlepšil jazyk. Teď se domluvím solidně, ale pokud chcete být trenér, musíte se hodně zlepšit. Snažím se víc naučit. Je to další z věcí, na kterou se zaměřuji. Většina kolegů zůstává po kariéře v Dukle, jenže mě to nelákalo. Říkám si, že mě toho doma zase tolik nedrží a můžu si dovolit na pár měsíců utéct. Uvidíme, nemám nos nahoru. Chci jen jít životu naproti a nabrat zkušenosti.

Ovšem co když trenéřina nevyjde?
Důležité je, abych se neuchýlil k nějakému válení se po hospodách a celkově se z té situace nesložil. Přišla by mi velká škoda se i v budoucnu někde zakopat. Pokud by mě to lidově řečeno koplo do zadku, tak půjdu proti tomu. Nic se přeci neděje. Mám pořád co jíst i střechu na hlavou. Nechtěl bych jen někam do fabriky, ale práce se jinak nebojím. Kamarádovi budu možná kolem Vánoc pomáhat v Poděbradech v antikvariátu, to mi přijde celkem fajn. Není to žádná monotónní činnost a alespoň poznám trochu něco jiného.

Není zvláštní, že sportovec z ne tolik populárního sportu musí hledat po kariéře běžné zaměstnání?
Někdo hodně tápe, naštěstí Český olympijský výbor nenechá nikoho na holičkách a snaží se pomáhat. Dá se říct, že naše výsledky na vodě byly nadprůměrné, ale vyloženě hitparáda to taky nebyla. Pokud nemáte pět olympijských medailí, tak v reálném životě skoro nic neznamenáte. Tak to prostě je. Chce to pozitivně přemýšlet a postavit se k situaci čelem.

Poslední měsíc jste pánem svého času. Neláká vás užívat si věcí, které vám sport do teď nedovoloval?
Že bych se třeba chodíval přejíst do fast foodu? (smích). Nevím, asi nejsem ten typ… Jasně, můžu teď zajít na pivo a vyloženě se nehlídat. Ale i když jsem závodil, tak jsem neviděl důvod, proč bych po olympiádě nebo Evropě nemohl zajít s kamarády na tři piva a být v jedenáct doma. Možná se teď tohle v uvozovkách učím. Před pár dny jsem byl třeba na punkovém koncertě a dal si dvě piva. A je fakt, že bych si něco podobného asi během kariéry nedovolil.