Skoro hluchý bobista Nosek píše olympijskou historii. A odmítá prognózy doktorů

Bobistu Jakuba Noska si kolegové z olympijského týmu dobírají, protože je o něj teď pořádný zájem. Jako historicky první sluchově handicapovaný sportovec totiž startuje na zimní olympiádě. „Od kluků to mám pořád na talíři, ale já to beru pozitivně,“ říká téměř hluchý Nosek, kterému doktoři během následujících let predikují úplnou ztrátu sluchu.

Na vrcholu hory v Pchjongčchangu, kde leží start bobové dráhy, se Jakub Nosek rozhlédne po lyžařských sjezdovkách na protilehlých kopcích a povídá: „Ta mánie kolem mě se naplno spustila před olympiádou. A teď mám pocit, že je to obrovský.“

Jako člověk dříve špatně snášející veřejná vystoupení se musel naučit, že není nutné se schovávat. Mohutný sympaťák s téměř metrákem svalové hmoty žije téměř normální život a těžko byste na něm poznali jeho handicap.

Snad jen kdybyste se zadívali do jeho levého ucha.

První v historii

Tam je schované naslouchátko, které českému bobistovi pomáhá vnímat svět. Na levém uchu má totiž 85procentní hluchotu, na tom pravém 99procentní. Tam už ani naslouchátko nepomůže.

Nosek se narodil úplně zdravý. Jako téměř tříleté dítě ho ale postihla meningitida (zánět mozkových blan). Rodiče byli rádi, že syn přežil, i když s vážnou poruchou sluchu.

O to silnější je jeho příběh, který Nosek v Pchjonggčchangu momentálně píše. Na olympiádě bude Česko reprezentovat při závodu dvojbobu i čtyřbobu na pozici brzdaře. Jako vůbec první sluchově postižený sportovec v historii.

„Už to ani neberu tak, že mám handicap. Není potřeba si to připouštět, protože jinak by se tím člověk užíral a neužíval si život,“ říká pak Nosek, když odcházíme z větrné rozcvičovny do teplého zázemí.

Kolem prohází závodníci jiných národností a nikdo z nich nejspíš netuší, že tenhle Čech, kterého potkávají týden co týden na závodech, měl do života trochu jinou startovní pozici než oni.

Když se baterka vybije

„Naštěstí v bobu není sluch tolik důležitý. Pokud bych tedy nebyl úplně hluchý. Potřebuju vnímat startovní rytmus. Na startu zahlásím „dobrý“, pilot zahlásí to samé, pak se na čtyři doby zhoupneme a na pátou vyrážíme,“ popisuje průběh veledůležité první fáze každé jízdy.

Problém nastává ve chvíli, kdy se jeho malá pomůcka v levém uchu vybije. „Už dvakrát se mi to stalo na dráze. A to pak říkám: Hale, kluci, mám takový malý problém,“ vypráví se smíchem Nosek závodní trable.

Proto už s sebou nosí raději náhradní baterky. Navíc modernější naslouchátka hlásí několik hodin dopředu, že se baterka vybíjí. „Je tam takový ženský hlas. Když mi to zahlásilo poprvé, tak jsem šel někde sám a najednou z ničeho nic hlas shůry. Málem jsem si nadělal do kalhot,“ popisuje další z humorných příhod.

Svůj handicap bere Nosek prostě pozitivně. A to i z pohledu zájmu médií, ve kterých je o jeho příběh díky olympijské nominaci čím dál větší zájem.

Všechno je o hlavě

„Od kluků to mám pořád na talíři a říkají mi, jak o mně pořád někde čtou. Ale nabíjí mě reakce všech lidí, kteří mi píšou, že jsem je motivoval. I kdybych přiměl jednoho člověka přestat se bát jít do světa s handicapem, tak to bude stát za to,“ pronáší Nosek silná slova.

Jeho boj ještě nekončí. Doktoři mu totiž předpovídají, že během let postupně úplně ohluchne a pak už nepomůže ani naslouchátko v levém uchu.

„Podle mě ale není úplně nutné dávat na slova doktorů. Stejně jako když vozíčkáři řeknou, že nebudou chodit. Namotivuje je to tak, že se na nohy postaví,“ říká Nosek a do očí se se mu lehce derou slzy: „Studuju články, zajímám se o nervovou soustavu. Všechno je to o hlavě, jak se s tím člověk srovná. Věřím sobě… že za deset let nebudu úplně hluchý.“

Autor: Jakub Slunečko