Skákat naučil i koně z reklamy na jogurt. Legendární žokej Váňa stále doufá

V pražské botanické zahradě symbolicky zasadil buk – právě tenhle strom totiž tvoří společně s habrem slavný Taxisův příkop. Čtyřiašedesátiletý žokej Josef Váňa, osminásobný vítěz Velké pardubické, však v neděli bude sedět jen na tribuně. „A budu trpět. Jsou to hrozný muka,“ netají se. Do sedla slavného překážkového dostihu ho nepustí bolavá kyčel, a tak bude pouze sledovat, jak si povedou čtyři jeho svěřenci.

Zranění vás natolik limituje, že do sedla nemůžete?
Mám na kyčli nějaké výrůstky. Můj lékař mi řekl: Já ti je klidně odsekám, ale za rok ti narostou znovu. Píchl mi injekci, která obtíže zmírnila, ale stejně to bolí. Koně jsou navíc vnímavá zvířata a mně se stalo, že se kůň vyhnul překážce, nechtěl skočit, protože nepřišel jasný povel: jo my to zvládneme. Když člověk chce jet Velkou pardubickou, musí na tom být dobře fyzicky i psychicky. To teď nesplňuju. Sice jsem dneska skákal na koni, který Velkou pojede, ale neměl jsem z toho dobrý pocit.

Opravdu to koně poznají?
Kdo se bojí nesmí do lesa, ten kůň to pozná okamžitě. Žokejové, kteří se bojí, toho nikdy moc nedokázali.

Vy jste se nikdy nebál?
Měl jsem to štěstí, že jsem alespoň při Velké vždy seděl na koni, o kterém jsem byl přesvědčený, že skočí Taxis jako malinu. Proto to pro mě nebyl takový problém, já jsem i den před ní krásně spal. Vím ale, že někteří kolegové nespí třeba týden. Jsem na tom dobře, byl jsem i horolezec, jezdil jsem sjezdy na lyžích, psychicky jsem vyhrával sám nad sebou. Poslední dobou to ale není ono, a to je hlavní příčina, proč Velkou pardubickou nejedu.

Vypekl vás někdy nějaký kůň?
To se stalo každému. Já jsem moc problémů neměl. Musíte ho prostě přemluvit, že vy jste šéf. Jednou jsem přijel do Argentiny natáčet reklamu na jogurt. Měl jsem si vybrat koně hodně podobného Tiumenovi. Bylo jich tam asi 30, ale bohužel všichni byli strakatí. Jen jeden byl rezavej a toho jsme vybrali. Jenže on celej život chodil kolem jezera uvázanej za ohlávku a já ho měl za dvě tři hodiny naučit přeskočit plot a ohradu. Ze začátku se zdálo, že to nepůjde, ale pak to zvládl jakoby nic. Většinou jsem schopný koňům vysvětlit, že budou dělat to, co chci já.

Měl jste nějakého oblíbence?
Člověk si moc na city hrát nemůže, na rozdíl od paní Váňové, která ty oblíbence má. Jsem v tomhle úplně v pohodě. I když jsem měl Železníka, v práci jsem ho moc nejezdil. Měl jsem na starosti koně, kteří byli nějakým způsobem problémoví a potřebovali mé zkušenosti.

Prodělal jste i řadu zranění. Čím tom, že jste se tak rychle zotavoval?
Měl jsem super léčitelku, která mi byla schopná i na dálku posílat energii. Hojil jsem se třikrát čtyřikrát rychleji než normální smrtelník. Posledních dvacet let mám doma pyramidy, dávám se dohromady pomocí přírodních sil. I naši kluci jsou schopní týden po zlomenině nohy závodit.

Doba zrychlila

Vždyť je ta noha pořád zlomená, ne?
V dnešní době to sešroubujou a frčíte dál, že jo. (smích) To není takový problém.

Ve Velké máte letos čtyři koně, že?
Ano, ale do neděle se ještě může přihodit spousta věcí. To je jako když se zraní fotbalista.

Navíc doba je rychlejší...
Je to tak. I v Pardubicích se jezdí o dvě až tři minuty rychleji než za doby mé největší slávy. Je to dáno tím, že kluci se s tím nemazlí. Tolik toho koně nedrží, nechají ho tahat. Tenkrát to bylo: kdo to neudrží, je blbec. A dneska: kdo nestíhá, je blbec. (smích)

Co prožívá žokej při Velké pardubické? Pozná, že je jeho den D?
Krom jednoho případu jsem to věděl vždycky. Pokaždé jsem seděl na dobrém koni. Třeba i Kedon byl fajn, přestože pět kilometrů tahal jako blázen a pak jsem ho musel dva kilometry nést na zádech já. Ale samozřejmě vítěz jsi, až když proběhneš cílem.

Ještě vás v sedle tohoto dostihu někdy uvidíme?
Chtěl bych jet. Když přijde nějaká lepší injekce, tak bych to mohl dát. (smích) Denně i teď jezdím tři čtyři koně v práci, tam si taky nic neodpustím. Jenže fyzičku už takovou nemám.

Foto: Botanická zahrada hl. m. Prahy/ Pavel Florian