Puchýře, vedro i déšť. To je extrémní závod v běhu na 24 hodin

Puchýře, vedro i déšť. To je extrémní závod v běhu na 24 hodin

Články

Zkuste si představit, že se ráno v deset dopoledne jdete proběhnout a vrátíte se až druhý den. Cestou něco sníte, pravidelně pijete a skočíte si možná na rychlou masáž. Jinak pořád běžíte – ve dne, v noci, ve vedru i v dešti. 24 hodin. Extrém? Jen pro někoho. Parta Čechů se nedávno ve čtyřiadvacetihodinovém běhu zúčastnila mistrovství Evropy.

Běželo se v rumunském Temešváru, kde bylo přes den i 35 stupňů. Závod nemá žádný cíl, běhá se dokola na okruhu dlouhém přes kilometr. A kdo za 24 hodin zdolá nejvíce kilometrů, ten vyhrál.

Z Čechů byl nejlepší Radek Brunner, který skončil šestý s výkonem 251 km. Ti nejlepší zvládnou za příznivých okolností uběhnout až o dvacet kilometrů víc.

„Je to zvláštní, spousta lidí tomu nevěří. Řekl bych, že je to z poloviny o hlavě a z poloviny o nohách. Líbí se mi, že je to závod lidí, kteří běhají jen pro radost. Nedávají to v televizi a ani se o tom nikde moc nepíše. Jde o čistě amatérský sport v nejlepším slova smyslu, má to úžasné kouzlo,“ popisuje Petr Válek, jeden z party Čechů.

Závod však nedokončil, po 156 kilometrech ho zastavila ukrutná bolest zad. „Zpětně vidím, že jsem měl alespoň zkusit chodit, i když je závod ztracený, vždy je lepší se vydat pro další start. Možná to byla chyba. Mrzí mě to, poprvé v životě jsem vzdal ještě před cílem.“

Jako doprovod české výpravy byl v Temešváru brzy sedmdesátiletý Tomáš Rusek, který je ve čtyřiadvacetihodinovce držitelem národního rekordu s hodnotou 263 kilometrů.

Jinak se v týmu sešli třeba houslista, programatátor, učitelka nebo podnikatel. Přes den jsou v práci, odpoledne a po večerech trénují. A když jsou závody jindy než o víkendu, musí si vzít dovolenou.

Češi patří v extrémní běžecké disciplíně k evropské špičce, do Temešváru jich autobusem (!) odcestovalo jedenáct (plus dalších pět členů doprovodu). Tvoří sehraný kolektiv, co si navzájem umí vyhovět a v těžkých chvílích nejen na trati pomoct.

Mistrovství Evropy v běhu na 24 hodin spadá pod hlavičku Mezinárodní atletické federace, takže má všechny standardy od kvalitního zázemí přes lékařskou pomoc a občerstvení.

„Bylo to nádherně zorganizované. Běželi jsme v parku u řeky, trať byla polovinou ve stínu. Člověk je v transu, soustředí se na sebe a nechce řešit věci okolo. To teď fungovalo perfektně,“ říká Válek.

Méně zkušení závodníci z všemožných důvodů postupem času odpadávají, ti ostatní skutečně vydrží klusat 24 hodin v kuse. Tedy s krátkými přestávkami na záchod či občerstvení.

Noční krize

„Někdo cíleně zpomaluje, někdo běží nenápadně a ke konci zrychluje. Já jsem se každopádně snažil všechno dělat za chůze – nasoukal jsem do sebe těstoviny, gely a pil jsem vodu nebo colu. Jakmile člověk jen na pár minut zastaví, hrozně mu ztuhnou nohy.“

Největší krize prý zpravidla přichází mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno, s ranním východem slunce pak dostane běžec další energii. Válek říká, že tělo musí být na takový typ závodu specificky trénované.

„Je nás většina, co nemá atletickou průpravu. Je to velký nápor na tělo i hlavu, čtyřiadvacet hodin se nedá běžet každý měsíc jako třeba maraton. Já na to vždy trénuji přes půl roku s tím, že tři nebo čtyři neděle před startem příprava vrcholí,“ míní.

Další výzvou pro českou partu je Spartathlon, který se běhá už přes třicet let v Řecku mezi Aténami a Spartou. Měří 246 kilometrů.

To už je ale oříšek i pro zkušené běžce. „Na 85. kilometru totiž musíte být za devět a půl hodiny, což je pro spoustu běžců v úmorném horku dost likvidační. Radek Brunner drží z loňska český rekord, zvládl to celé pod 23 hodin, před ním byli historicky rychlejší jen čtyři atleti, včetně legendárního řeckého běžce Janise Kurose.“

Foto: Tomáš Rusek