Prý jsem druhý Lukáš Krpálek, směje se zlatý paralympionik Petráček. Motivovalo ho i Zátopkovo heslo

Lifestyle
Lifestyle
3 Minuty čtení
3 Minuty čtení

Byl na hrách v Pekingu i Londýně, na velký úspěch ale dosáhl hendikepovaný plavec Arnošt Petráček až letos v Riu. Na padesátce znak bral s časem 43,12 vteřin zlato a říká: „Je to odměna za velkou dřinu, kterou jsme museli podstoupit.“

V paralympijské výpravě, která se v úterý vrátila z Ria, byl Petráček jediným zlatým medailistou. Češi přivezli ještě dvě stříbra a čtyři bronzy.

„Před čtyřmi lety v Londýně jsme byli o něco úspěšnější, zase jsme ale měli početnější tým. Tentokrát odcestovalo 37 sportovců a přivezli sedm medailí, což hodnotíme jako fantastický úspěch,“ uvedla Alena Erlebachová, výkonná předsedkyně Českého paralympijského výboru.

Petráčka, jenž se narodil s vrozenou vadou horních i dolních končetin, si kamarádi dobírají, že se teď se zlatou medailí může měřit s judistou Lukášem Krpálkem. 25letý plavec s cenným kovem na středeční tiskové konferenci ochotně pózoval fotografům a deset minut odpovídal novinářům.

„Mám teď docela fofr, už mám domluvený vstup do rádia a něco se řeší i s Českou televizi. Ale baví mě to, jsou to příjemné povinnosti,“ říkal.

Jak se cítíte jako zlatý medailista?
Máme za sebou velkou dřinu, bylo to vážně ohromně těžké. Při závěrečné přípravě v Riu jsem měl strach, abych formu udržel. Naštěstí se to povedlo, za což patří velký dík všem mým trenérům.

Co říkáte na přirovnání k Lukáši Krpálkovi?
Rád bych se s ním někdy potkal. To, co dokázal, je neuvěřitelné. Vůbec všem sportovcům, kteří získali medaili, patří obrovský dík.

Už jste stihl medaili oslavit?
Bohužel. V Riu nebyl čas, ale ve čtvrtek a v pátek mám naplánovanou oslavu s kamarády. A maminka mě odmění svíčkovou.

Takže jste měl o motivaci postaráno.
Jo. Svíčkovou miluju a mamka slíbila, že když bude medaile, tak mi jí udělá. Před závody si samozřejmě stravu hlídám, ale po nich si můžu dát jídlo, na které mám chuť.

Jaká byla paralympiáda v Brazílii ve srovnání s těmi předchozími?
Nejlepší byla v Londýně, Britové měli všechno suprově udělané. Rozhodně však musím pochválit i Brazilce, kteří se poučili z chyb během olympiády a hodně věcí šlapalo skvěle. Na plavání jsme měli plné tribuny, což byl parádní zážitek.

Povězte, co je pro vás při plavání nejtěžší?
Nejdůležitější je technika, silou jít nemůžu. Můj trenér je velký technik a vždycky po rozplavbě mi říkal: Víc se tam polož, vlň se a kmitej jako bicí hodiny. To mi hodně pomohlo. Taky jsem si vzpomněl na Zátopkovo heslo, že když nemůžu, tak musím přidat.

A co tréninky?
Trénuji se zdravými plavci, jsem ve skupině s holkami v rozmezí třináct až patnáct let. Občas plaveme na šířku, ony dají ruce za záda a trenéři je učí plavat jako já, to jim pomáhá. Jsem moc rád, že mě přijali mezi sebe.

Je to časově náročné?
Teď před olympiádou jsem měl ranní tréninky od šesti do půl osmé a večerní od pěti do půl sedmé, do toho jsem ještě jednou týdně chodil na fitness. Navíc ještě studuji vysokou školu v Českých Budějovicích obor ekonomika podniku, ale to jsem od ledna musel přerušit kvůli přípravě na Rio.

Od kolika let se vlastně plavání věnujete?
Úplně odmalička. Přivedli mě k tomu rodiče, kteří měli v Lipně nad Vltavou penzion s dvanáctimetrovým krytým bazénem. Taťka mě do něj jednou hodil a mně se vůbec nechtělo vylézt, byl jsem tam třeba dvě a půl hodiny. Postupně jsem se začal učit techniku a v patnácti letech jsem byl nominovaný do juniorské reprezentace.

Dosáhl jste na nejcennější medaili – co bude dál?
Rozhodně ještě nekončím. Chci do Tokia, to je můj další cíl.

líbil se ti článek?