Přivydělávali si i jako vyhazovači, teď přivezli z mistrovství Evropy tři medaile

Člověk by se s nimi nechtěl dostat do konfliktu, to by snad radši zbaběle utekl. Oba čeští vzpěrači Jirka Orság a Kamil Kučera váží přes 105 kilo, mají široká ramena a bicepsy jak kladiva. Čerstvě mají za sebou i velký úspěch z mistrovství Evropy v Bukurešti – Orság přivezl dvě stříbra (dvojboj, nadhoz) a Kučera bronz z nadhozu. Pro české vzpírání to jsou parádní výsledky.

Jen pro úplnost: v nadhozu, při němž si vzpěrač nejprve položí činku na ramena, zvedl Orság 236 a Kučera 226 kilogramů. To je skoro jako deset pytlů cementu naráz…

Přitom Orság ještě před pár měsíci kvůli zánětu sotva dal ruce nad hlavu a do Bukurešti to odjel „jen zkusit“. Nakonec z toho byly dvě stříbra, z Evropy už má doma celkem sedm medailí.

„Vůbec jsem nečekal, že bych mohl jít na medaili. Byl jsem připravený přijmout jakýkoliv výsledek, i kdybych úplně vyhořel. Tohle je fakt sen,“ říkal.

S Kučerou bydlí na pražském Olympu pokoj od sebe, společně si vaří a chodí trénovat. Znají se už od základní školy.

Dřív se hecovali a testovali sílu třeba v páce, to teď nepřichází v úvahu. „Máme tělo navyklé na určité pohyby, navíc ho celý rok trápíme. Kdybych si dal páku nebo nějakou blbost na sílu s kýmkoliv i výrazně slabším, hned bych to druhý den cítil. Je to fakt zbytečný. Už jsme z toho vyrostli,“ vysvětluje Kučera.

Oba si přivydělávali taky jako vyhazovači, i když Kučera zpětně přiznává. „Byl jsem u nás v Sokolově a tam to bylo jako na divokým západě. Nebyla to sranda. Byla klika, že jsem si neudělal nic vážnýho.“

Sám měl od vzpírání několik let pauzu, vrátil se v roce 2012. I kvůli tomu mu utekly olympiády v Londýně a Riu, jeho parťák Orság byl na obou z nich v kategorii nad 105 kilogramů do TOP 10.

Prášky na bolest

Být vzpěračem je těžká dřina. Závodníci na soutěžích polykají prášky na bolest, rozpumpované tělo pak v noci ne a ne usnout.

Do haly před závody jezdí vzpěrači většinou několik hodin předem. Musí jít na oficiální vážení, pak čekají, protahují se a trénují v rozcvičovně. Platí, že nemá cenu nic dopředu plánovat.

„Protože najednou jste na velké akci, kousek od sebe máte televizní kameru, před vámi je pekelně těžká činka a vy ji prostě musíte zvednout. Je to hodně o hlavě. Někdo je hodně nervózní, někdo míň. Každý závod je jiný.“

„Nemám rád, když se nás ptá: Kolik dneska zvedneš? A jak to půjde? Můžu jim odpovědět, že zvednu 220 a mělo by to stačit na první pětku, ale pak s tímhle výsledkem skončím patnáctý. Fakt nejde předvídat,“ dodává Kučera.

Samostatnou kapitolou je oblékání. Věděli jste třeba, že si vzpěrači nechávají šít kalhoty na míru? Jiné totiž neoblečou. Přečtěte si více ZDE.