Příběh velkého odhodlání. Biatlonistka málem přišla o život, teď sní o olympiádě

Příběh velkého odhodlání. Biatlonistka málem přišla o život, teď sní o olympiádě

Články

Kromě vykloubeného ramena či přetrhaných vazů v kotníku měla i vážná poranění hlavy. Hrozilo, že ošklivou srážku s autem nepřežije. Biatlonistka Veronika Zvařičová ale znovu závodí. A chce na olympiádu.

V květnu roku 2013 se jí život převrátil naruby. Den předtím byla v Praze na biatlonovém galavečeru a ještě tu noc se vracela do Jablonce nad Nisou. To je poslední, co si Zvařičová matně vybavuje.

Při ranním tréninku na kolečkových lyžích v jabloneckém areálu Břízky ji srazilo auto a devět dní jí nefungovala pamět. Vzpomínky si vracela díky zprávám a fotkám v mobilu.

„Myslela jsem si, že se nic neděje. Doktoři říkali, že možná nebudu normálně fungovat a já nechápala. V zimě byla olympiáda v Soči a já počítala s tím, že tam budu. Byly to dost naivní představy,“ říká.

Kariéru měla v té době slušně rozjetou: rostla po boku spolužačky Veroniky Vítkové a velké kamarádky Gabriely Koukalové, s nimiž v roce 2009 vyhrála zlato ve štafetě na juniorském mistrovství světa. K tomu si Zvařičová připsala premiérový start na seniorském MS a rok nato odletěla na olympiádu do Vancouveru.

A najednou byl konec. Jak když se batole učí chodit.

„Matně si pamatuju první kroky na sněhu, když jsem zase po měsících stála na lyžích. Plácala jsem se tam jak ryba na suchu, byla to ostuda.“

Na kariéru ovšem nezanevřela. V sezoně 2014/2015 už závodila v IBU Cupu, nižší biatlonové divizi. Výsledkově ale zaostávala, sešroubované tělo nedokázala navyknout na těžký režim.

Rok nato byl ještě horší, výkonnostně podprůměrný. Zvařičová tápala psychicky i fyzicky. „Jsem ráda, že jsem zpátky. Ale tohle je šílený. Nechci dojíždět na konci pole,“ říkala tehdy.

Před zimou 2016 vypadla z reprezentace, což mimo jiné znamenalo, že přišla o finanční prostředky na přípravu i závodění. „V repre jsou ti, co na to mají. A já na to prostě neměla.“

Pomohla nadace a fanoušci

Jako první ji podpořila Nadace Preciosa a byla to zásadní pomoc. „Jinak nevím, jak bych to zvládla, byla jsem vyřízená.“

„Tenkrát jsem se bavila i se Standou Němečkem, známým z biatlonového prostředí. Vymyslel, jestli nechci uspořádat fanouškovskou sbírku. Přišlo mi to nejdřív jako blbost,“ vzpomíná biatlonistka.

Nakonec na nápad kývla a pustila se do crowdfundingové kampaně. Přispělo 110 lidí a vybrala 106 tisíc korun.

„Pokryla jsem tím hlavně soustředění a mohla dál jezdit na závody. Jednala jsem tak trochu na vlastní pěst. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom peníze nevybrali. Fanouškům jsem nesmírně vděčná.“

Letos je v týmu šéftrenéra Ondřeje Rybáře zpátky. V prvním letošním závodě IBU Cupu byla čtvrtá, ale míří výš. Doufá, že si jí kouč brzy „vytáhne“ zpět do Světového poháru. Bylo by to poprvé od roku 2013.

„Trenéři řekli, že se budeme ve Svěťácích točit. Bojujeme o to mezi sebou, záleží jen na výsledcích,“ přibližuje.

A další krok? Olympiáda v Pchjongčchangu. Velký cíl a hnací motor brzy 29leté biatlonistky.

„Vyspěla jsem, nad věcmi přemýšlím trochu jinak. Nevím, jestli je to kvůli nehodě nebo za to může věk. Teď chci dál, nerada věci vzdávám.“

Foto: Jiří Novotný