Pramice, metoda šoků i modrý Nomad aneb Dvě cesty k úspěchu v divokých peřejích

Pramice, metoda šoků i modrý Nomad aneb Dvě cesty k úspěchu v divokých peřejích

Články

Jedna poprvé uviděla kajak a pádlo ve dvanácti letech, druhá znala divoké peřeje od malička. Jedna je dvojnásobnou olympijskou šampionkou a v reprezentaci kroutí třicátou sezonu, druhá do ní právě proniká. Štěpánka a Amálie Hilgertovy, teta s neteří, si nakonec přece jen společně zapádlovaly na evropském šampionátu. Ve slovinském Tacenu nastoupily do závodu hlídek. „Je to jeden z okamžiků, který si určitě budeme pamatovat,“ shodují se.

Devatenáctiletá Amálie může směle říkat: Jsem z vodáckého klanu. Vždyť medaile vozil už její děda a také rodiče, teta, strýc či bratranec. Ona sama se už v roce 2013 stala juniorskou mistryní světa. „Tetu si pamatuju z olympiády v Pekingu, ale mnohem víc vzpomínám na Londýn. To jsme fandili jak diví.“

Rodiče ji ale do slalomu netlačili. „Na starších sourozencích si uvědomili, že není dobré někoho do něčeho tlačit. Cestu jí ukázali, což je určitě dobře, ale čekali, jestli se chytne sama. A chytla se,“ popisuje devětačtyřicetiletá Štěpánka.

Modrý Nomad

Kajak si Amálie oblíbila ve stejném věku jako její teta, bylo jí dvanáct let. „Já si ji jenom tak vybavuju, že mi přišlo, že se na vodě nikdy moc nebála. Přijela si s námi tenkrát zatrénovat na Štvanici, to ještě byla relativně malá, a teď tam dělala přejezdy na válečkách, zabírala horní rukou a skoro nedělala náklony,“ líčí ještě Štěpánka.

První závody pak Amálie odjela na lodi, která dříve patřila právě její tetě. „Byl to modrý Nomad,“ vzpomíná Amálie. „Na vodě jsem mohla závodit hrozně snadno. Rodiče tam všichni znali, měla jsem všechny věci, protože rodiče je vyrábějí. Měla jsem loď po tetě, tak jsem si do ní sedla a jela jsem.“

Štěpánka tak „jednoduché“ začátky neměla. „Poprvé v životě jsem viděla, že existuje kajak a pádlo se dvěma listy v těch dvanácti letech. Máma mě přivedla do tehdejší Tesly Žižkov. Doma to proběhlo tak, že se mě ptala: Hele, nechtěla bys zkusit jezdit na lodičkách? A já jsem nevěděla na jakých lodičkách. Pro mě pojem lodička byla nějaká pramička na Vltavě, takže kdyby mě přivedla kamkoliv, tak pro mě by to byla ta lodička,“ směje se dvojnásobná olympijská šampionka. „Začínala jsem bez nějaké rodinné tradice.“

Metoda šoků

A trenéři si žádné servítky nebrali, přestože se s divokou vodou teprve seznamovala. „Byla to metoda šoků. Někdy v březnu jsem držela poprvé pádlo v ruce, ani jsem neuměla rovně jet a nabídli mi místo na soustředění, když jedna holka onemocněla. Jela jsem, jako jediná holka,“ vypráví Štěpánka. „Řekli mi, že se mám naklánět po proudu, ale nikdo mi neporadil, že ve vracáku se musím naklonit opačně, takže jsem byla furt nakloněná na blbou stranu. Zvrhla jsem se, byl duben, pomalu sněžilo.“

Zima jí zalézala pod kůži, zuby jí drkotaly. „Čekala jsem, že mě trenérka pošle, ať se honem jdu převlíct do suchého a ona se mě zeptala: Je ti zima? Tak honem nasedni a pádluj, ať se zahřeješ. Ale byla jsem ráda, že jsem měla trenérku, které jsem si netroufla vzdorovat, i když zároveň k nám měla velmi mateřský přístup.“

Vyplatilo se. Štěpánka později vybojovala celou řadu cenných kovů, včetně těch olympijských. Brzy se však s vodním slalomem nejspíš rozloučí. Amálie by ale mohla v budoucnu slavné příjmení ošperkovat. Letos při domácí nominaci odsunula svou tetu z pozice, která by ji pustila na šampionáty. „Reprezentační“ pádlo změnilo majitelku, jméno ale zůstalo…