Pozor, řídí fedcupová šampionka. Strýcové občas ujedou nervy i za volantem

Při fedcupovém finále letěla raketa do vzduchu nebo si tenistka Barbora Strýcová sama pro sebe ulevila. Občas se jí však, jak sama přiznává, nedaří emoce na kurtu zcela ukočírovat. „Vždycky budu emotivní, pomáhá mi to. Řvát a zanadávat si je asi jediný způsob, jak upustit páru.“

Jste odmalička impulzivnější?
Jo, takovou povahu mám už od dětství. Když jsem byla malá, tak jsem se občas vztekala jako blázen a dost mi to ubližovalo. Doma trochu nevěděli, co se mnou! Řešili to tak, že mě brali rakety a měla jsem zákazy. Teď už je to lepší. Tím, jak stárnu, tak vím, jak tyhle chvíle ukočírovat.

Byla jste v mládí i průserářka?
Asi ne… Nebo nevím, jak se to vezme? Měla jsem jen tenis a za tím jsem si šla. Ve škole jsem žádné problémy neměla, jen jsme se občas praly se ségrou a to bylo celkem divoký (smích).

A co teď? Nelétají u vás doma skleničky?
Ne, tak hrozné to není. Nekřičím doma na přítele ani na rodinu, to už bych byla zralá na doktora (smích). Jen když chci něco rychle udělat a nedaří se mi to, tak jsem nervózní a trochu se vztekám. Na kurtu to je o dost horší, tam jsem rozpumpovaná a víc se to ve mně vaří.

Zanadáváte si i za volantem?
Je dobrý, že v Česku moc neřídím. Ale musím vám říct, že když jedu domů po pěti hodinách tréninku, tak jsem občas v autě celkem podrážděná.

Jak se to projevuje?
Netroubím, jen řvu na řidiče kolem mě! (smích). Mám akorát většinou zavřená okýnka, takže si vlastně křičím jen sama pro sebe.

Mimochodem, jakým jazykem si na kurtu ulevíte?
Záleží, kde jsem. Je paradoxní, že v anglicky mluvící zemi nadávám anglicky. Nechápu to, protože nám každý rozumí a dostáváme za to pokuty. Mám to asi nějak divně nastavené.

Jsou u vás bouřlivé i oslavy?
To teda! Jsem výborná pařmenka, to bych chtěla zdůraznit. Když dělám tenis, tak jedu na sto procent. A jakmile se povede nějaký úspěch, na sto procent to taky oslavím. Tak by to mělo být. Jsem vlastně impulzivní na obě strany – když se nedaří, i když se vítězí.