POD KŮŽI s oštěpařskou legendou Železným: Není to o tom, že musíte, ale že chcete. A to je zásadní!

POD KŮŽI s oštěpařskou legendou Železným: Není to o tom, že musíte, ale že chcete. A to je zásadní!

Rozhovory

Na nic si nehraje a až s mrazivou přímočarostí prohlásí: „Nejvíc mě dokáže naštvat, když se svěřenci podělají sami ze sebe. A pak to ještě neumějí říct a vymlouvají se, že je něco bolelo, nebo něco bylo špatně. To mě štve,“ říká Jan Železný, trojnásobný olympijský vítěz i mistr světa, také držitel stále platného světového rekordu v hodu oštěpem 98,48 metru a trenér současný oštěpařů Jakuba Vadlejcha, Petra Frydrycha či Nikoly Ogrodníkové.

Proč vás to tolik štve?
Protože prohrát můžete, ale nikdy ne sám se sebou! Ostatní neovlivníte, ale sebe můžete vždycky.

Vám to tak šlo pokaždé?
Máte pravdu, vždycky ne, protože jsem vyhrál jenom šestkrát. Zbytek už byl horší. Čím je člověk ve větší formě, tím je to samozřejmě jednodušší. Psychika ale hraje zásadní roli. Třeba na olympiádu přijede spousta skvěle připravených lidí. A právě tam jde o to, nebát se sám sebe...

Máte na to nějaký fígl?
Hodně záleželo na tom, jak jsem se cítil zhruba tři týdny před olympiádou nebo mistrovstvím světa. Někteří sportovci si stěžují, že je před takovou akcí větší tlak, že je víc lidí pozoruje nebo zdraví a podobně. Chce to ale otočit. Brát to tak, že vás lidé vlastně podporují a vzít si od nich tu energii. Není to o tom, že musíte, ale že chcete, a to je zásadní. Vy nemusíte vůbec nic.

Možná je to lehčí říct než udělat, nemyslíte?
Člověk je tu jen na nějaký vyměřený čas a měl by si ho dostatečně užít. Nemusí, ale chce. Touha by měla být na prvním místě.

Každý se dá porazit

Dá se to naučit?
Hodně se toho dá naučit. Je to jako komunikace s médii – ze začátku je člověk vykulený, neví, co má říct. Pak si na to zvykne. A to samé je na soutěžích. Na té první jste vykulení, jako jsem byl já. Nevěděl jsem, co a jak se děje. Potom jedete na druhou, na třetí, už víte jak to probíhá, co se bude dít. Každý se dá porazit, záleží na momentálním výkonu a s tím musíte pracovat. Nejhorší je podceňovat své schopnosti.

Je rozdíl trénovat kluka a holku?
Podle mě je to hodně individuální. U holek musíte být citlivější a diplomatičtější. Rozdíly v tom jsou, někdy je to ale s holkou jednodušší než s klukem, a opačně. Když mají holky dobře nastavenou hlavu, jdou si za tou šancí – dokonce i velice tvrdě a nekompromisně. Kluci jsou schopní se v soutěži porvat a pak si všichni sednou na pivo. U holek bych to tak neviděl.

Musí umět trenér potlačit své ego?
Musí, vždycky. On tam jen kvůli tomu, aby svěřencům pomáhal. Tady nejde o vás, ale o ně. Někdy je to těžké, protože když jste jako sportovec něco dokázal, jako trenér chcete, aby byli nejlepší i svěřenci.

Pro vás je to taky těžké?
Myslím, že to mám nastavené celkem slušně. Chci, aby předvedli to, na co mají. Někdy mě uspokojí výkon, který třeba není na medaili. Když ale vidím, že se vydali ze všeho, těší mě to.

Umíte poznat, že se vydali ze všeho?
Jo, to se pozná velice rychle, protože tréninky před tím vám něco říkají. Samozřejmě je atletika někdy krutá, protože o tom, zda je sezona úspěšná nebo ne, často rozhoduje jediný den. Poznat se to dá, ale když se to povede, je to super.

Foto: ASC Dukla/Ivana Roháčková