POD KŮŽI s Dominikem Haškem: Když je prohra to nejlepší, co vás potká

„Děkuju moc, trenére,“ říkal dojatě hokejista Dominik Hašek, mimo jiné olympijský šampion z Nagana. Při vyhlašování Trenéra roku 2019 byl tím, díky němuž získali své ceny Otakar Mareš coby Trenér objevitel a Josef Bruk coby Trenér ovlivnitel. „Na prvním trenérovi záleží hrozně moc, protože buď vám může sport znechutit, anebo vás k němu přitáhne. Pana Otakara Mareše si pamatuju jako hodného trenéra. Zařval jednou dvakrát za rok, ale zas bylo to znát.“

Jak ještě na něj vzpomínáte?
On byl ten, který mi v mých horších chvílích, a že taky byly, pomohl a řekl: Neblázni, převlíkni se a jdi do branky. Vždycky na něj budu vzpomínat, protože on rozhodně patřil k těm, kteří mě v mládí nejvíc ovlivnili.

I na vás někdy zařval?
Minimálně, protože brankář má takovou specifickou pozici v týmu. Spíš hráči na střídačce jsou s trenérem víc v kontaktu. Tady šlo navíc o něco jiného. Nebylo to o tom, jak jsme hráli. On se zlobil, když se kluci nechovali tak, jak měli – třeba když se něco dělo v kabině nebo mimo led. Když je vám deset, myslíte si, že můžete všechno, ale ono to tak samozřejmě není.

A co pan Bruk, který vám stál mnoho let po boku. Prý vás zprvu od juniorské reprezentace vyhodil...
Je to pravda, jenže mně tenkrát bylo šestnáct a on mě vyhodil od mužstva, kde byli kluci o dva roky starší. Byl jsem tam jako třetí brankář a on se tak rozhodl. V kariéře si musíte vše odpracovat, chvíli to trvá. Není to tak, že přijedete a vyhrajete. Já jsem na tuhle historku úplně zapomněl. (smích)

Když je prohra to nejlepší

Není důležitá, že?
Mnohem důležitější pro mě je, že jsme se později potkali v Jihlavě, že mi pak pomáhal vrátit se po zranění v Buffalu, a že jsme potom dalších sedm nebo osm let strávili spolu každé léto. Bez něj bych hokej nehrál tak dlouho, o tom jsem přesvědčený.

Taky vás motivoval, když už se ozývaly hlasy, že jste starý...
Ano, dokázal mě připravit tak, že jsem byl zas mezi nejlepšími. Těšilo mě to a vždycky mu za to budu vděčný.

Jaká je nejlepší rada, kterou vám dal?
Ty blázne... vůbec nevím, která byla nejlepší. Pro mě moc znamenalo, že byl se mnou. Pořád vymýšlel něco nového, co bychom mohli dělat. Koukal, otevíral sešity a já jsem mu do toho ani moc nezasahoval. Jeho plusem bylo jeho nadšení do práce, snaha udělat mě lepším brankářem. Na každý trénink byl ready, připravený v teplácích a to mě motivovalo.

A největší prohra, která vás zároveň posunula dál?
Bylo mi hrozně, když jsem v roce 1985 vypadl z mužstva pro mistrovství světa. Kluci pak v Praze získali titul. Mrzelo mě, že jsem u toho nebyl. Taky trvalo docela dlouho, než jsem se stal prvním brankářem v NHL, byl jsem zraněný, musel jsem se vracet. Ottawa mě jednu chvíli nechtěla, ale zas to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Vrátil jsem se do Detroitu a vyhráli jsme Stanley Cup. Hrál jsem hokej 40 let a byly tam chvíle nahoru dolu. Nakonec je ale ten sport o lidech, se kterými hrajete, radujete se, prohráváte, ale děláte to všechno dohromady.

Foto: ČOV/Jan Malý