POD KŮŽI: Největší umění trenéra? Zvládnout svoje ego, říká Poborský

POD KŮŽI: Největší umění trenéra? Zvládnout svoje ego, říká Poborský

Rozhovory

Co dělat, když vám na záda dýchá příliš ambiciozní rodič, anebo když máte v týmu nezvladatelného „spratka“? Čím by ho svěřenci zaručeně dokázali vytočit? Karel Poborský, někdejší fotbalový reprezentant, který patří k nezapomenutelným hráčům 90. let, tato témata řeší jako vedoucí Úseku talentované mládeže Fotbalové asociace České republiky. „Já říkám: hodný fotbalista, špatný fotbalista,“ povídá se smíchem sedmačtyřicetiletý Poborský, jenž dohlíží na osm regionálních fotbalových akademií v České republice.

Máte tip, jak na příliš ambiciozní rodiče, kteří trenérům zasahují do jejich práce?
Je to stále složitější, protože rodiče hodně poslouchají manažery, mají přístup ke všem možným informacím. V našem oboru pomalu srovnávají své děti s Messim či s Ronaldem. Podle mě by ale měla být hned od začátku jasně řečená pravidla z očí do očí. Říct si: tady je můj píseček a vy stůjte za zábradlím a nezasahujte. Buď to ten rodič pochopí nebo ne. Když je rodič trochu chytrý, vidí, že ve finále jeho aktivity škodí.

A co když máte v týmu „spratka“?
Jsou takoví, to víte, že jo. Já ale na druhou stranu říkám: hodný fotbalista, špatný fotbalista. My potřebuje i tyhle děti, které mají něco navíc. Je to i o umění trenéra, jestli je dokáže ohnout na svou stranu a vymáčknou z nich to, v čem jsou jiní.

Rebelové jsou tedy lepší fotbalisté?
Je to kus od kusu, ale bývají jiní. A to je vždycky zajímavé. Fotbal je sice kolektivní sport, ale rozhodují v něm jeden, dva, kteří jsou individuálně jinde. A to právě mnohdy bývají tihle „spratci“. Odsuzovat je není úplně v pořádku.

Je dobré, když má trenér hráčkou minulost?
Z mého pohledu ano, ale musím taky říct, že takto to vidím ze svého pohledu bývalého hráče. Na druhou stranu vidím i spoustu trenérů - akademiků, kteří třeba nejsou bývalí ligoví fotbalisti. A někteří bývalí fotbalisti zase neumějí věci domýšlet. Nejlepší je nějaký mix.

Co by měl mít dobrý trenér?
Měl by být vůdce, charakterní člověk. Měl by být parťák a někdy i kamarád. Cest, jak se stát úspěšným trenérem, je víc. Záleží na tom, jak je člověk nastavený.

Jaké vlastnosti by naopak mít neměl?
Neměl by být diktátor, což hlavně u těch mládežnických kategorií vůbec nefunguje.

Musí mít trenér dětí něco navíc?
Jsou to různé profese, i když možná vypadají stejně. U těch úplně malých dětí by to měli být spíš učitelé a kamarádi, takoví hodní strejdové, kteří musí děti v první řadě motivovat a ukázat jim sport v celé jeho kráse.

Co je nejdůležitější ve vztahu trenér – sportovec?
Důvěra.

Je k tomu důležité, aby trenér uměl zvládnout své ego?
Je to asi největší umění trenéra. Když se naučí být svěřencům partnerem, je to pak asi největší úspěch.

Čím by vás svěřenec dokázal stoprocentně vytočit?
Nejhorší je pro mě laxnost, neochota, podvádění a podobné věci, které do sportu prostě nepatří.

Jakou radu byste dal začínajícím trenérům?
Nejsem asi člověk, který by měl udávat rady, spíš bych je potřeboval. (smích) Ale asi aby z toho nedělali zbytečně velkou vědu a aby se chovali přirozeně.

Foto: Getty Images, ČOV/Markéta Navrátilová