POD KŮŽI kouče českých házenkářek Jana Bašného: Trenérská diktatura už nefunguje ani v Rusku

POD KŮŽI kouče českých házenkářek Jana Bašného: Trenérská diktatura už nefunguje ani v Rusku

Rozhovory

Kráčí ve stopách svého otce. Jan Bašný senior byl úspěšným házenkářským trenérem a jeho syn na něj navazuje: Jan Bašný mladší předloni dovedl ženskou reprezentaci k senzačnímu osmému místu na mistrovství světa. Před třiceti lety se usadil na Korsice, odkud vyrážel na angažmá napříč Francií. „Vybudoval jsem si základnu v Ajacciu, abych se měl kam vracet,“ popisuje svoji metodu. „Jsou trenéři, kterým někde za dva tři roky skončí smlouva, jsou bezprizorní a nemají kam jít dál.“

Toto jste nikdy řešit nemusel?
„Když jsem šel trénovat mimo Ajaccio, moje rodina včetně bratra zůstala tady a já tu měl zázemí. Zorganizoval jsem si to tak, že to funguje. Víte, skloubit trenérský život s civilním je dost složité, rodina musí vaše povolání respektovat. Tréninky a zápasy jsou naplánované dopředu a nedají se přehodit, takže rodina musí být hodně tolerantní a přizpůsobit se.

Tohle je vaše rada začínajícím trenérům?
Přesně tak, sladit trenérský a rodinný život je naprostý základ. Není možné, aby si kouč zorganizoval přípravu s týmem podle rodinné dovolené.

Pravda, to by v klubu jednou provždy narazil...
Plno lidí si ze mě dělá legraci, že jsem nikdy nepracoval: Máš pár hodin trénink, jinak volno. Omyl! Tahle práce se nepočítá od do, trenér pracuje pořád. Je to náročné na hlavu i na stres, což by si měl mladý trenér v sobě ujasnit hned na začátku. Bude mě to bavit a budu schopný to zvládat delší dobu?

Vy už to zvládáte skoro třicet let. Jak jste se za tu dobu naučil krotit svoje ego?
Snažím se, aby to, co dělám, bylo co nejlepší pro tým. Moc nekoukám na svoje osobní ambice, ty jdou mimo. Jsem u týmu proto, abych hráčům a hráčkám vytvořil takovou přípravu, díky které by zlepšovali sebe i svoje výkony. Aby byli spokojení a vyhrávali. Netvrdím, že se mi to vždycky daří, ale snažím se.

Jak naopak pracujete s egem svých svěřenců?
Předně: každý musí podřídit svoje osobní zájmy týmu, nikdy ho nesvěřuju jedné hvězdě. Vždycky mám jen jeden tým a pro každého hráče se snažím najít roli, která mu vyhovuje a cítí se v ní platný. Pracuju se všemi egy, nejen s egy nejlepších hráčů. Nedělím tým na hvězdy a nosiče vody, všichni jsou pro mě důležití. Aby byl tým úspěšný, musí hráči fungovat společně.

Potřeba správné role

Čistě teoreticky, šlo by podle vašich zásad ve sportovním kolektivu usměrnit i na první pohled nezvladatelné dítě?
Děti taky potřebují mít správnou roli. Pokud se s ní sžijí a pochopí ji, budou se cítit potřebné a začnou to kolektivu vracet. Určitě to neplatí pro všechny, ale s touhle filozofií se dá předejít hodně problémům. Takhle by možná šlo pracovat i s příliš ambiciózními rodiči, aby nakonec změnili svůj pohled z čistě individuálního na klubový.

Hokejový trenér Vladimír Růžička tvrdí, že bývalý hráč, který něco dokázal, má jako kouč větší respekt. Souhlasíte?
Člověk by měl mít o svém sportu přehled, ale znám plno trenérů, kteří měli úspěchy, aniž by to předtím hráli na extra úrovni. Když jste reprezentant s třemi sty zápasy za nároďák, neznamená to, že budete automaticky dobrý trenér. Může vám to pomoct s respektem u hráčů, ale zbytek si musíte poctivě vydřít. Hráči musí poznat, že v sobě něco máte, a brát vás. Hráčská minulost může trenérům pomoct, ale určitě to není nezbytná podmínka.

Jaké jsou tedy ty nezbytné podmínky?
Začíná to u trpělivosti: dobrý trenér musí respektovat svoje svěřence a naopak, být respektován. Hráči poznají, když na svoji práci nebo na ně kašlete. Klíčová je i komunikace, což neznamená jen mluvit, ale taky naslouchat. Nemyslím, že je dobrý ten, kdo jde přes mrtvoly za výsledky. To pro mě není kvalitní trenér.

Kdo ještě není kvalitní trenér?
Znovu se vrátím k propojení pracovního a soukromého života: osobní věci nesmějí být nadřazené sportu. Trenér by taky neměl na svoje svěřence přenášet stres; nemělo by na něm být poznat, že má problémy a starosti. Kouč by ani neměl být arogantní: jeho hráči nejsou méně než on, jsou na stejném levelu. Trenérská diktatura už dávno nefunguje ani v Rusku.

Ani vy nejste diktátor?
Plno lidí si o mně myslí, že jsem arogantní, ale to tvrdí ti, kteří mě neznají. Snažím se přiblížit ideálu, ale to je práce na celou kariéru: jiný trenér jste ve třiceti a jiný v padesáti. Už jen přístup ke komunikaci se hodně liší, lidé spolu mluví úplně jinak než třeba před pětadvaceti lety. Dynamicky se vyvíjí i sport. Jestli je trenér stejný na začátku a na konci kariéry, něco je špatně.

Hurá na brusle!

Měl by mít trenér dětí něco navíc?
Mládežnický kouč je tam od toho, aby děti zaujal a nadchnul pro sport. Trenér dospělých víc pracuje s egem svých svěřenců, což trenér mládeže moc řešit nemusí. Ovšem respekt a dialog mezi oběma musí být vždycky, ať trénujete jakoukoliv věkovou kategorii.

Když jsme u dětí, měly by podle vás soutěžit a hrát na výsledky?
Zajímavá otázka. Hraní na výsledky za každou cenu je špatně: můžou se počítat, ale tlačit na vítězství už třeba od šesti let? Ve Francii se to různě mění podle věku, těm nejmladším se výsledky nepočítají. Hrát zápas třeba v mladších žácích je v pořádku, ale s hraním na výsledky mám problém: aby byly na place jen děti, které to umí, a ostatní seděly na střídačce?

Jasně, brzy by se jim sport znechutil, že?
Trenér by měl v první řadě vytvořit takové prostředí, aby děti měly o sport zájem a bavily se. Když budou sedět na střídačce, bavit je to nebude. Takže počítání výsledků v určitém věku ano, ale ne hraní na vítězství za každou cenu.

Mimochodem, čím vás svěřenec dokáže rozpálit doběla?
Zaprvé: když v zápase nerespektuje to, co jsme si předtím určili. Je normální, že se něco nepodaří, chyby se můžou dělat. Musíte ovšem respektovat strategii a stanovený plán hry. Zadruhé: když je někdo nedochvilný, nebo když se nesoustředí na trénink. Hráči můžou mít osobní problémy, to je běžné, ale nezodpovědnost mě vytáčí.

Došlo to někdy tak daleko, že jste chtěl s trénováním skončit?
Tyhle myšlenky mi za osmadvacet let, co jsem profitrenér, hlavou neproběhly nikdy. Napadlo mě, že bych si potřeboval odpočinout, vysadit a znovu nabrat síly, ale vyloženě skončit? To ne. Odmala žiju v házené: jako člen házenkářské rodiny, hráč, hrající trenér a nakonec jako trenér. Co bych v mém věku asi tak dělal? Dneska je moderní přecházet z jedné práce do druhé, ale já už jsem na to asi starý.

Takže házená čtyřiadvacet hodin denně?
To zase ne, držím si svůj rytmus. Dopoledne se snažím pracovat: když není trénink, dívám se na videa pro klub nebo nároďák plus koukám na zajímavé zápasy, abych měl přehled. Odpoledne si nechávám pro sebe a večer mám každý den trénink. Házenou dělám šest sedm hodin, normální pracovní doba. V den zápasu nebo na soustředění reprezentace je to obráceně, tam pracujete šestnáct hodin denně.

Jak si od trenérského zápřahu nejlíp vyčistíte hlavu?
Žiju na Korsice, takže vyrážím k moři. Taky hrozně rád čtu, baví mě novodobá historie Československa. Třeba za komunismu jsem neměl jak se dozvědět, co se u nás doopravdy dělo po druhé světové válce. Muzikou a filmy se neodreaguju, na běhání jsem líný. Hlavu si dobře vyčistím na kolečkových bruslích: jen musím dávat bacha na auta, aby mě někdo nesrazil. (usmívá se)

Přidejte se do facebookové skupiny Co Čech, to trenér!

Foto: archiv ČSH