Olympijský šampion Straka: Kosmetické úpravy nikoho nezajímají

Bylo mu šestnáct, když poprvé nakoukl do kabiny plzeňského hokejového Áčka. V ní se potkával třeba s Josefem Řezníčkem nebo Radkem Kampfem, někdejšími klubovými hvězdami. Jeho odměnou byly stravenky na obědy. „A byl jsem naprosto šťastný,“ říká Martin Straka, mimo jiné majitel hokejové Plzně, olympijský vítěz z Nagana a zarputilý útočník, který v zámořské NHL odehrál 954 zápasů. „Dneska se to ale celé otočilo.“

Co se otočilo?
Za nás to bylo takhle: já ti něco ukážu a ty mi potom něco dej. A teď je to: Něco mi dej, a dej mi dost, a já ti potom ukážu, co umím. Je to navíc čím dál tím horší. Já to mám pořád tak, že chci vstát ráno z postele a těšit se do práce. Vždyť tam trávím většinu dne. Trochu se to dneska vytrácí...

Čím to je? Co se stalo?
Myslím, že je to dané tou společností. Když se podíváte na televizní noviny, dozvíte se jen o tom, co kdo ukradl a podobně. Nic pozitivního, všechno negativní. A taky tady není konkurence. Když byste měli v klubu 60 dětí, jako bylo za nás, můžete vybrat 20 nejlepších. Dneska jich máte 18 a jste rádi za všechny. Děti nám vzaly jiné sporty, telefony, tablety. S tím ale nic neuděláme, to už nevyloučíme. My jsme to neměli, oni to mají.

Řešíte to i ve svém klubu? Máte tam nové talenty?
Chodím se pravidelně koukat na dorost a juniorku. Chybí mi ale ten pocit, že bych si řekl: ty jo, tenhle kluk je talentovaný, ten bude za dva roky v Áčku. Tohle už tam není hodně dlouho. A to přitom děláme s mladými medaile. Poslední talent, který odešel, byl Nečas.

#embedded:https://www.instagram.com/p/B5pJLOFnPNg/#

Rolí, které v klubu máte, nebo měl, je mnohem víc. Zavzpomínejte na své začátky...
Vracel jsem se z NHL v roce 2008, ale už od roku 2005, 2006 jsem věděl, že se má kariéra blíží ke konci. Generální manažer New Yorku Rangers mi tehdy říkal, ať podepíšu smlouvu na dvě sezony. Ale já se nechtěl dožít toho, že mi to nepůjde a pak se budeme dohadovat, pošlou mě na farmu. Říkal jsem: pojďme to udělat na sezonu a po ní uvidíme, jestli jsme všichni spokojení. Když budeme, není důvod nepodepsat na další sezonu.

A pak?
V tom roce 2008 už jsem necítil, že bych byl žádaný. Asi by mi ještě nějakou smlouvu dali, ale musel bych vyklidit pozice, což jsem chápal. Měl jsem nabídku i z jiného klubu, ale ve svém věku už jsem si nechtěl zvykat někde jinde. S rodinou jsme se rozhodli jet domů.

Domů do Plzně, ale nabídky jste měl i z jiných klubů, že?
Ano, měl jsem i jiné možnosti. Chtěl jsem jít do Plzně a taky jsem nechtěl cestovat a být někde na konci republiky.

Zvláštní pocity

Zároveň jste vzal roli generálního manažera
To byla moje podmínka. Hokej mě bavil, ale věděl jsem, že nebudu hrát do nekonečna. Chtěl jsem mít v klubu nějakou pozici, abych si to mohl dělat trochu podle svého a věděl jsem, že mě po sezoně nevyhodí. Měl jsem ale k ruce lidi, kteří mi pomáhali. Pochopitelně jsem musel chodit za lidmi a shánět peníze.

Jaké to pro vás bylo?
Bylo to něco nového, co jsem do té doby nikdy nezažil. A byl to zvláštní pocit a je dodneška.

Proč?
Protože nějaké peníze mám a chodil jsem za jinými lidmi, aby mi je dali. Sám sobě jsem si říkal: Nějaký kapitál mám, můžu si dovolit spoustu věcí. Proč by mi ti lidé měli dávat peníze? To bylo ve mně. Ale nikdy mi nikdo neřekl: Hele, dej si tam ty peníze sám. Lidi, kteří sem peníze dávali a dávají, to dělají z nějakého důvodu. Buď je hokej baví, nebo jsou patrioti a podobně. Vezměte si našeho generálního partnera. Lokomotivu si asi nikdo nekoupí, ne? Firem, které ze sponzorství dostanou nějaký byznys zpátky, je minimum.

Odmítli vás někdy?
Taky, ale chápal jsem to. Přesto jsem byl z jedné věci zaskočený a musel jsem si na ni zvykat. Neplatí tu vůbec žádné slovo. V Americe, když jsem si s někým podal ruku, tak to bylo svaté. Až potom jsme podepsali smlouvu anebo ani to ne. Tady jsem se na něčem domluvil, šel jsem podepsat smlouvu, ale ta už byla úplně jiná. Začalo se to ohýbat do nějakých nesmyslů a vůbec neplatilo, co jsme si domluvili. Tak to jsem se hodně divil.

Rušilo vás to při hokeji?
Na led jsem si chodil odpočinout, vyčistit si hlavu, vyjezdit se, vyluftovat. Manažerské věci mě vysilovaly hodně a samozřejmě mi to taky někdy na ledě nešlo. Navíc první sezona vůbec nebyla dobrá, balancovali jsme někde na 10, 11 místě. Považoval bych za ostudu, kdybychom se nedostali ani mezi osmičku nejlepších. Plus jsme hráčům dlužili dost peněz, to byla další taková ne moc fajnová věc. Nějak jsme to ale zvládli. Nakonec jsem klub s dalšími dvěma lidmi koupil a za další rok a půl odkoupil i jejich podíly.

Trenérem z „donucení“

Když jste jako generální manažer sháněl peníze, co děláte jako majitel?
Jako majitel? Jenom tady sedím a piju víno. (smích) Mám tu lidi, kteří mi pomáhají, ale o některé firmy se starám sám. Máme to rozdělené.

V jednu dobu jste přijal i výzvu v podobě trenéra A týmu, že?
Trenérem byl tehdy náš Michal (bratr). Kluci měli špatnou sezonu, čekal jsem do poslední chvíle. Když jsme ale tady doma se Spartou prohráli 0:5, věděl jsem, že ti kluci fakt nejsou v pohodě. Měli jsme rozjednané nějaké trenéry, moje ambice vůbec nebyla jít si stoupnout na střídačku. Ten den, když jsme jim volali, všichni řekli, že do toho nejdou. Neměli jsme nic dalšího vymyšleného, ale změnu jsme udělat museli. Tak vznikl tenhle kočkopes. Vyplynulo to ze situace...

Bavilo vás to?
Začátek byl katastrofický. Padli jsme ve Vítkovicích 4:1 a doma s Libercem 0:5. Před dalším zápasem jsem řekl Láďovi Čihákovi: hele jestli padneme i dneska, budeme muset sehnat někoho dalšího, evidentně to neumím. Ale vyhráli jsme a už to jelo.

Jak jste hráče namotivoval?
Hned jsem některé mazáky vyndal ze sestavy. Když děláš změny, nemá cenu dělat kosmetické úpravy – ty nikoho nezajímají, nikoho se nedotknou. Když vyndáš mladého kluka ze čtvrté lajny, tak tamti se tomu jen zasmějou. Když vyndáš borce z první lajny, najednou všichni koukají: Já tady mám přece místo jisté! Pan „Nedotknutelný“ a najednou sedí v hledišti.

Byli naštvaní?
Nevím, mě to nezajímalo. Říkal jsem jim: Kdybyste byli první, tak to dělat nemusíme. Ale vy jste dvanáctí, tak je asi něco špatně.

Co vás dokázalo nejvíc naštvat?
Když někdo dělal, že dělá. Hrál unaveného a zhluboka dýchal. Klasický alibismus. Říkal jsem: Buď to dělej naplno, nebo to nedělej. Ti, co svůj přístup nechtěli změnit, odešli.

Přesto: Musel jste i vy potlačit své ego?
Problém mi to nedělá, ve vhodné situaci taky dokážu uznat chybu. Ale ve chvíli, kdy jsem nastoupil a než se věci daly do kupy, bych neuznal vůbec nic: Povídal jsem: Co mi ty tady vyprávíš, když jsi dvanáctej. Asi musíme něco změnit a začít bojovat. Chvíli koukali, ale pak to pochopili.

Je něco, co byste si přál?
Aby se to tady všechno zlepšilo, fakt! Když budu mluvit o sportu, tak aby děti bavil, aby ho nedělali kvůli rodičům, kteří si žijou nějaký svůj sen. Aby tam byla láska a nadšení. Chtěl bych se dívat na to, jak tu vyrůstají talentovaní sportovci.

Podívejte se na film, který mapuje vítězství českých hokejistů na olympijských hrách v Naganu 1998. Najdete ho na stránkách Olympic Channel.