Olympijský bronz získal v Sarajevu 1984. S kariérou se ale Sabovčík loučí až teď

Olympijský bronz získal v Sarajevu 1984. S kariérou se ale Sabovčík loučí až teď

Rozhovory

Před pětatřiceti lety vybojoval na zimních olympijských hrách v Sarajevu bronzovou medaili. Tehdy ještě nikdo netušil, že cenný kov Jozefa Sabovčíka byl pro Československo z krasobruslení čtvrtý a současně předposlední. Sbírku medailí uzavřel bronzový muž z Albertville v roce 1992 Petr Barna. „Některé věci si pamatuji velmi dobře, jako kdyby to bylo včera,“ říká pětapadesátiletý Sabovčík, který nyní žije v americkém Utahu a na dálku pomáhá s tréninkem české ženské jedničce Elišce Březinové.

Kdy jste naposledy vzpomínal na Sarajevo?
Na nedávném mistrovství Evropy v Minsku jsme si hezky zavzpomínali s Brianem Orserem, který v Sarajevu skončil přede mnou. Je to obrovské štěstí, když se ze soupeřů stanou po letech kamarádi a zůstanou jimi i po dlouhých letech.

Po olympiádě jste se stal i dvojnásobným mistrem Evropy. Bylo pro dvaadvacetiletého mladíka těžké udržet si postavení nejlepšího Evropana?
Když se na to podívám zpětně, myslím, že takhle jsem svoji kariéru nevnímal. Byl jsem zkrátka závodník a snažil jsem se předvést co nejlepší výkon. Nepamatuji si, že bych jel na nějaký šampionát nebo jiný závod s jednoznačným cílem vyhrát. Například na mistrovství Evropy v roce 1986 v Kodani jsem jel sice obhajovat zlato, ale měl jsem problémy s kolenem a nebylo snadné se kvalitně připravit. Hlavním cílem bylo vydržet a odjezdit vše, co jsem si naplánoval.

Jako první

Tam jste ovšem ve volné jízdě vytáhl nezapomenutelného žolíka v podobě čtverného toeloopa…
S krátkým programem jsem nikdy neměl velké problémy a tehdy jsem měl dost velký náskok. Proto jsem si ho mohl dovolit. Obecně ale musím uznat, že obhajoba zlata mě stála mnohem víc sil a byla těžší, než premiérový titul z Götteborgu.

Mrzí vás, že pár týdnů po šampionátu váš čtverný skok mezinárodní federace na základě televizních záběrů oficiálně odmítla uznat jako první čistý čtverný skok v soutěži?
Řeknu to velmi jednoduše. Celý svět má za to, že první čtverný skok skočil Sabovčík. Chodí za mnou bývalí krasobruslaři a bavíme se v tom smyslu, že já jsem ten originální, ten první. Bylo by to pochopitelně krásné, kdyby člověk mohl mít své jméno v Guinnesově knize rekordů, ale co se dá dělat. Na druhé straně je moje situace příjemnější, než situace mého kamaráda Kurta Browninga. On je sice v knize rekordů, ale stejně všichni mluví o tom, že to skočil někdo jiný.

Máte představu, kolik krasobruslařů na světě za těch více než třicet let čtverný skok předvedlo?
Přiznám se, že nevím, ale určitě někde taková statistika existuje. A byla by hodně zajímavá. Byli byste asi překvapení, kdy já jsem poprvé na vlastní oči viděl skočit čtverný skok. Bylo to už v roce 1981 a skočil ho bohužel už zesnulý Robert Wagenhoffer. On byl fantastický talent, skákal čtverného toeloopa úplně bez problémů. Bohužel jen na tréninku. V závodě se o to nikdy nepokusil. Takže skvělých skokanů, co zvládli čtverák, je hodně, ale když pak někdo nezvládne piruetu, není komplexní bruslař, do špičky se nedostane a nikdo o něm nebude nic vědět.

Motorem je motivace

Na současnou generaci, která se bez čtverných skoků neobejde, se už díváte především z pohledu trenéra. Co mají dnešní krasobruslaři navíc, oproti vaší generaci?
My jsme před těmi třiceti a více lety měli občas hodně složité, bojové podmínky. Všude se hrál hokej a například led byl hrozně tvrdý. Když jsme pak přijeli do speciální krasobruslařské arény, skákalo se nám na měkčím ledu úplně fantasticky. Ale já si nemyslím, že by nové materiály bruslařských bot či kvalita ledu nějak výrazně posouvala úroveň tohoto sportu.

Co ji tedy posouvá?
Je to především o motivaci. Když se nad tím zamyslím, pro mě jako pro osmiletého chlapce byl třeba zážitek vidět Minoru Sano skočit trojitého lutze. Říkal jsem si, že tohle se musím naučit. Pak Gordon McKelle skočil trojitého axela, tohle jsem taky chtěl umět. Tím, jak se posouvá nahoru ta laťka, posouvá se i motivace. Dnes každý mladý bruslař sní o tom, že bude skákat čtveráky. A trenéři už ví, jak to ty nejlepší naučit.

Na listopad připravujete rozlučkové akce - v Ostravě a v Bratislavě. Bude to opravdu tečka za vaší sportovní kariérou?
Určitě. Dlouho jsem přemýšlel, zda to absolvovat. Cítím jistou zodpovědnost a tlak… Bude to poslední vystoupení. Ale přesvědčil mě zájem mých mladých kolegů, Tomáše Vernera, získali jsme skvělého choreografa Ilju Averbucha, který do týmu doplnil Alexeje Jagudina a dvojici Totmjaninová, Marinin, a když svou účast potvrdil Javier Fernandéz, o ničem jsem nepochyboval. Navíc se na mě zmenšil tlak - nebude to jenom moje rozlučka, ale i jeho. Vždyť po nedávném mistrovství Evropy ukončil kariéru. Věřím, že to bude rozlučka na úrovni.