O hrozbách velehor, mysli i stýskání po dětech. Horolezkyně Kolouchová si to napotřetí vyříkala s obávanou K2

O hrozbách velehor, mysli i stýskání po dětech. Horolezkyně Kolouchová si to napotřetí vyříkala s obávanou K2

Rozhovory

V dlouhých letních šatech a pantoflíčkách působila spíš jako éterická víla, než „drsňačka“, která si letos s úspěchem troufla na nejobávanější ze všech osmitisícovek - K2. „Jsem rodilá Pražačka, a když jsem doma, ráda si vyjdu v šatech,“ směje se Klára Kolouchová, horolezkyně, která jako první Češka vystoupila na vrchol Mount Everestu a právě K2.

Jak se holka z Prahy dostane k velehorám?
Vyhovuje mi, že to není klasická disciplína, kdy se někdo poměřuje s někým. Bojuju jen sama se sebou nebo s tím kopcem. Není to čistě jen o sportovním výkonu, ale i o dlouhodobé přípravě. Mám navíc hory spojené se zážitky, s cestováním, s lidmi. Je to vlastně způsob relaxu. Způsob, jak si sáhnout sám do sebe a trochu se potrápit. Já to občas potřebuju.

Kdy jste se nejvíc potrápila?
Asi aktuálně právě na K2. Bylo to velké, ale zároveň krásné trápení s dobrým koncem.

Rozhoduje v krizových situacích hlava?
Je to padesát na padesát – jednak je to o tom, co vám dovolí tělo, kam až vás pustí, jak vám sednou podmínky na kopci. A druhá, neméně důležitá polovina, je ta hlava. Člověk se potřebuje umět kousnout, v krizi správně sepnout hlavu, aby vás pustila. Úplně stejně vám ale může vystavit stopku.

A vaše hlava vás víc pustí, nebo vám vystavuje stopku?
Je tam mnoho proměnných. Mně ale spíš stopku vystavuje tělo a hlava to hůř přijímá. Tělo u mě bývá ten blokátor.

Jak poznáte tu hranici, kdy je třeba si říct: Dost!
Je hrozně tenoučká. Někdy je těžké objektivně posoudit, jestli už nemůžete, a je čas to otočit, nebo můžete a platí Zátopkovo heslo: Když nemůžeš, přidej. Člověk je neuvěřitelně vybavený. Pokud máte natrénováno, nastanou momenty, kdy je potřeba se zmáčknout. Zaplať pánbůh jsem to nikdy nepřetáhla a doufám, že to ani nezažiju. Když do kopců odjíždím, tak vím, že mám natrénováno, protože jinak bych tam neměla co dělat.

Vystoupat na vrchol je ale jen polovina úspěchu, že?
Ano, moc krásná polovina. Dokud ale nejste zpátky dole, nemáte splněno. Někdy mívám pocit, že je to trošku jednodušší nahoru. Člověk se pak otočí a říká si: Aha a kudy zpátky? Jak dolu? Je potřeba si rozvrhnout síly a bezpečně dojít dolů. Koncentrace je výrazně nižší, sil je výrazně míň a šance, že člověk udělá chybu se diametrálně zvyšuje.

Soustředíte se na každý krok?
Určitě, hned od začátku výstupu. Když se vrátím ke K2, což je nesmírně komplikovaný, specifický a technicky náročný kopec, tak tam to ani jinak nejde. Máte kopce, kde si můžete ulevit, kde člověk může na chvíli zvolnit, ale K2 vám to prostě nedovolí. Soustředíte se doslova na každý krok a není tam prostor na nic jiného. Vím, že když udělám chybu, zaplatím za ni.

Na K2 jste vystoupila na třetí pokus...
Pro mě to byl můj vysněný kopec, moje krásná potvora. Mám ohromnou radost, že jsme si to konečně vyříkaly. Hory jsou pro mě typicky ženské...

Bojíte se někdy?
Bojím. Při každé expedici je moment, kdy se člověk na chvilku zastaví. Občas si zabrečím, zavřu se do ulity a říkám si: Sakra, co tady dělám! Nebo když nastane nějaká krizovka, jste ve stěně a říkáte si: Tak tohle už je na té hraně. Strach je vlastně dobrá pojistka. Rozhoduje, jestli se vrátíte dolu živý a zdravý nebo třeba ne. Mluvím teď o té zdravé míře strachu, která vás drží při zemi, i když jste v tu chvíli strašně vysoko. Strach vás ale nesmí paralyzovat. Není to o tom, že bych se tam někam jezdila bát. Užívám si to i proto, že je to takový hájený čas jen sama se sebou. V běžném životě si mi to jen málokdy podaří, protože mám dvě děti. Na horách z toho můžete vyskočit.

Taky mám dvě děti. Asi bych neměla odvahu na něco takového. Jste si jistá sama sebou?
Do určité míry si můžete myslet, že máte některé věci pod kontrolou. Vždycky je tam ale obrovský prostor pro neznámo, kdy jste v područí vyšší moci a těch horských velikánů, kteří tam mají primát a diktujou si podmínky. Ne vždy se to může dobře povést. Já tam samozřejmě jedu s tím, že se snažím míru rizika maximálně minimalizovat. Nikdy tam ale nepojedu s tím, že je to bezpečné.

Přesto: Je to s dětmi psychicky náročnější?
Když děti nebyly, bylo to mnohem jednodušší, než když tady ty dva prďoly nechávám a stýská se mi. Ale nějakým způsobem jsem se naučila vypnout hlavu. V momentě, kdy odlétám a zmizím v gatu, dokážu přepnout a tu rodinu v uvozovkách zavřít. A je to hrozně dobře, protože pak nedělám zbytečné chyby. Kdybych přemýšlela o tom, že se mi stýská a co asi dělají, jestli jim chybím, nefungovalo by to.

Co teď chystáte?
Film s Janou Počtovou, mé další dítě. Měl by být hotový příští rok na jaře, čeká nás nakoukávání toho, co jsem spolu prožily. Díky tomu to můžu zažít znovu.

A co další „kopec“?
Teď o nich moc nemůžu mluvit, protože to by mě doma vystřelili někam na měsíc (smích). Letos si už dám pauzu, byla jsem na dvou expedicích, čtyři měsíce jsem byla pryč, mám vybráno. Ale příští rok bych ráda něco zrealizovala. Potkala jsem prima lezkyně z různých koutů světa a asi bychom se rády protnuly. Byla by to změna, možná taková ženská expedice....

Foto: Seven Days Agency