Mýtus o brzké specializaci ve sportu! Co dětem škodí a co ne?

Mýtus o brzké specializaci ve sportu! Co dětem škodí a co ne?

Články

V dětství běhala na lyžích, do osmnácti let kroužila na atletickém stadionu a teprve v devatenácti usedla do skifu – v dlouhé a vratké veslařské lodi se přesto v roce 2012 stala olympijskou šampionkou. „Tehdy jsem se rozhodla pro veslování, protože mi sport chyběl. Navíc jsem chtěla zkusit něco nového,“ říká Mirka Topinková Knapková.

Na první pohled by se mohlo zdát, že usednout do závodní lodi v devatenácti letech je příliš pozdě. Jenže Topinková získala díky atletice skvělý vytrvalostní základ i koordinaci. Dvě dovednosti, které jí dopomohly nejen k olympijskému titulu. „Samozřejmě jsou další věci, které mi atletika dala. Třeba vědomí, že pokud chci uspět na závodech, musím pravidelně a poctivě trénovat, a že cesta k danému cíli někdy trvá déle, než si člověk myslí,“ líčí olympijská šampionka.

Ve správný čas

A názor odborníků? Kdy a v jakých sportech je ten správný čas začít?

„Vybrat dítěti vhodný sport má smysl až od 6 let, v raném věku je důležitý všesportovní rozvoj,“ míní Jan Březina ze společnosti SportAnalytik, která testuje sportovní předpoklady dětí.

Raná specializace může mít pozitivní nebo negativní průběh. „Dítě přirozeně vydrží dost, přeci jsme hrávali v mládí fotbal celé dny. Ten skutečný problém není raná specializace, ale jednostrannost zátěže. Ta je nežádoucí,“ říká Zdeněk Haník, místopředseda Českého olympijského výboru. „Vůbec nevadí, že někdo začal hrát v šesti letech fotbal nebo basket a chodí dvakrát či třikrát na trénink, pokud je zátěž dítěte vyvážená – třeba v poměru třetina hra, třetina dovednosti zábavnou formou a třetina všeobecný pohybový rozvoj.“

Přílišná jednostrannost totiž může způsobit poškození pohybového aparátu. Svalový i kosterní systém dětského těla jsou stále ve vývoji. „Nezdravé není, že dítě brzy začne a něco náruživě provádí, a dokonce driluje dovednosti. Nezdravé je teprve to, když drilování není bohatě kompenzováno zábavou,“ vysvětluje Haník. „Všichni říkají, že si děti mají hlavně hrát, ale to přeci neznamená, že se nemají nenápadně učit i drilovat dovednosti. Hra jako výhradní aktivita má své opodstatnění do šesti let. V mladším školním věku už musí být doplněna učením.“

Roste sebedůvěra

Právě v tomto věku má dítě šanci vykonat tisíce pokusů, které postupně přináší kvalitu. Zvyšuje počty pokusů a orientaci ve hře, stoupá jeho kvalita. „A tím i jeho sebedůvěra. Dítě si věří, že se mu povede střela, klička či přihrávka,“ je si jistý Haník. „A pokud není sráženo za chyby, nebere nepovedené pokusy jako tragédii, vlastně je ani neřeší.“

Tomáš Perič, odborník na sportovní přípravu dětí, doplňuje: „Základem je co nejširší pohybové spektrum, všeobecná příprava. Na ni by se postupně měla nabalovat určitá specializace. Na druhou stranu to neznamená, že děti, které chtějí hrát fotbal, nesmějí hrát fotbal. Optimální je, pokud dítě dvakrát týdně chodí na fotbal a k tomu se ještě věnuje dalším sportovním aktivitám.“

Celá řada český olympijských vítězů či mistrů světa a Evropy začínala úplně s jiným sportem, než ve kterém nakonec vynikla. Třeba někdejší světový rekordman v desetiboji Roman Šebrle dlouho nastupoval ve fotbalovém dresu, rychlostní kanoista Martin Fuksa to zkoušel mezi hokejovými mantinely. Tenistky Barbora Strýcová či Andrea Sestiny Hlaváčková chtěly být krasobruslařkami. Vytrvalkyně Eva Vrabcová Nývltová zprvu bojovala pod pěti kruhy v běhu na lyžích.

Hra je základ

Ať už ale byly jejich začátky jakékoliv, základem byla hra, a tím pádem i všestrannost. Před lety bývalo běžné, že třeba začínající bruslaři trávili dost času na hřištích. „Hrával se basket, fotbálek, okýnka... Šlo o spontánní aktivity, ale i věci na popud trenérů. Jenže poslední dobou se od toho odstoupilo, z hráčů máme skleníkové typy,“ říká Slavomír Lener, generální manažer českých hokejistů, pro web hokej.cz. „Rodiče přivedou malého kluka na stadion, třeba v pěti, šesti nebo sedmi letech. Má tréninky většinou 50 minut, a to je v podstatě jediné, co za celý den dělá. Dřív? Když hráč skončil hokejovou přípravu a neměl školu, lítal po ulici, jezdil na kole, hrál fotbálky na pláccích mezi domy. Kluci si vymýšleli různé závody, byli tím pádem soutěživí a mnohem všestrannější."

Také španělští vrcholoví fotbalisté začínají se specializací na fotbal nejdříve v osmi letech. Do té doby procházejí všeobecnou průpravou, na které potom mohou stavět při tréninku fotbalových dovedností. A jejich úspěchy v celosvětovém měřítku mluví za vše.

Každé dítě je nadané. Otázkou pouze je, k čemu má předpoklady. Trenéři velmi často objeví nadání pro jiný sport. „Tak jako v jiných oborech jsou i mezi trenéry tři skupiny. První, doporučí dítěti, aby se věnovalo činnosti, ke které má více předpokladů. Druhá - chce si toto dítě za každou cenu zachovat pro sebe. A třetí tvoří trenéři, kteří podporují multisport, čímž se snáze ověří nadání dítěte,“ myslí si Michal Ježdík, tajemník trenérů Českého olympijského výboru.

Dalším krokem je potom individuální přístup. „Všichni víme, že není možné najít dva stejné mozky. Přesto někdy s dětmi zacházíme jako s formičkami na těsto nebo kšiltovkami s nápisem: jedna velikost pro všechny,“ upozorňuje Ježdík. „Každé dítě má jiné silné stránky, jiné potřeby, jiné nadání. I jiné sny.“

K nim vedou různé cesty. Dvě z nich jsou nejčastější: dítě zahoří k jednomu sportu a zůstává u něj po celou kariéru, kterou však vhodně doplňuje dalšími sporty. Ve druhém případně přechází k jinému sportu později. A Haník dodává: „Důležité je pestré mládí. Pak dítěti nevadí, že třeba vstává brzo ráno na led.“

JAK ZAČÍNALI:

Tenistka Barbora Strýcová, bronzová olympijská medailistka. Ke krasobruslení ji přivedla v šesti letech sestra. „Asi do třinácti let jsem chodila pravidelně na tréninky,“ říká. Krasobruslařský dril a opakování jednotlivých skoků a variací naučily Strýcovou vytrvalosti. „Skákaly jsme stále to samé dokola a padaly, podesáté, podvacáté. Takže pak už jsme si dávaly do punčocháčů polštáře, aby nás zadek tolik nebolel.“

Až ve třinácti letech dostal přednost tenis, který do té doby dělala Strýcová souběžně s krasobruslením. Z krasobruslařské průpravy ale těží dodnes. „Musely jsme se hodně protahovat, chodit třeba na balet. Od té doby jsem taková víc flexibilní, tělo mi dobře drží a svaly jsou správně natažené.“

Desetibojař Roman Šebrle, olympijský šampion se sportem začal jako fotbalista. Tomuto sportu se věnoval až do svých devatenácti let. „Jednou mě táta vzal na nábor elévů a řekl: Tamhle je trenér, tak se ho jdi zeptat, jestli tě vyzkouší. Přičemž jsem nevěděl, že to táta domluvil dopředu, což se ukázalo jako geniální, kdy jsem musel najít odvahu, jít za ním a zeptat se. Díky tomu jsem u fotbalu zůstal dodnes,“ vypráví.

„Dal mi mnoho. Kromě pohybových dovedností mě naučil respektu k soupeřům a ke spoluhráčům, jak se chovat mezi lidmi, aby vás z kolektivu nevyloučili.“

Rychlobruslařka Karolína Erbanová, bronzová olympijská medailistka, od čtyř let lyžovala a od 10 let hrála závodně s chlapci hokej za Vrchlabí. Rychlobruslení se začala věnovat v roce 2006, kdy ji její hokejový trenér doporučil Petru Novákovi. „Můj mladší bratr hrál hokej a já jsem k tomu nějak tíhla, strašně mě to zaujalo. Pan Aleš Suk, pan trenér a učitel na základní škole ve Vrchlabí, byl takový rázný, jednoho dne mě popadl a přivedl mě na hokej, protože věděl, že to bylo moje přání. Pak mě přivedl k rychlobruslení. Takhle mi to naplánoval,“ směje se.

Kanoista Martin Fuksa, mistr světa i Evropy, ještě do deváté třídy základní školy hrál hokej, pak ho i díky otci Petrovi zlákala kanoistika. A u ní už zůstal. „Hokej mi dal základy a naučil jsem se disciplínu. K vodě mě zlákala i parta kamarádů, hrozně mě to bavilo,“ říká. „Moc se mi líbilo, jak jsme společně s klukama blbli a hráli fotbálek.“

Foto: ČOV/Radek Miča