Modřiny jsou do dvou týdnů pryč. Na box nedám dopustit, říká čerstvá mistryně světa

Má kořeny v Kosovu a domluví se v albánštině. Fabiana Bytyqi se ale narodila v Česku a jako Češka se také cítí. Spolu s Lucií Sedláčkovou patří k nejúspěšnějším boxerkám u nás – před dvěma lety vyhrála juniorské zlato v mini muší váze a ve stejné kategorii teď mezi dospělými získala pás organizace WBC pro světové šampionky.

Mini muší váha je nejnižší možnou kategorií, utkávají se v ní boxerky do 46,27 kilogramů. Bytyqi se dříve věnovala kickboxu, ale těžko v něm sháněla soupeřky na zápasy.

Pak se jí ujala velká česká boxerská ikona Lukáš Konečný, přemluvil Fabianu k boxu a slíbil, že z ní udělá mistryni světa.

„Ale než jsem si na něj zvykla, bylo to celkem náročné. Lukáš mluví tak, jak mu pusa narostla a nedělá rozdíly mezi klukem a holkou. Je hodně přísný, makám s ním jak šroub,“ říká dvaadvacetiletá boxerka. „I díky němu jsem ale úspěšná. Má na tom velký podíl.“

Fabiana se do bojových sportů zamilovala už jako malá. Možná i proto, že se často doma rvala s mladším bratrem. Dnes na box nedá dopustit.

„Nejsem z věcí tak podělaná, jak bych asi jinak byla. Dalo mi to super psychickou průpravu. Dokážu si třeba v názorech dupnout, stát si za svým. Člověku to dost posílí sebevědomí.“

#embedded:https://www.instagram.com/p/BoEPozZAZJA/?hl=cs&taken-by=bytyqifabiana/#

Na ulici nebo v hospodě by ale jen tak do šarvátky nešla. „Jsem spíš diplomat, radši to vyřeším slovně. Nemyslím si, že násilí patří do života. Možná kdyby šlo do tuhého, tak bych byla schopná někde zakročit, ale zatím se to naštěstí nestalo.“

Lidi ji prý na boxerku netipují. Je malá, štíhlá a svaly schovává pod oblečením. Často třeba slyší, že vypadá jako tanečnice.

„A když řeknu box, tak mi to za začátku nikdo moc nevěří. Někdo to odsoudí, že by se holky mlátit neměly. Někdo se zase vyptává. Ale vyloženě skrz prsty na mě nikdo nekouká,“ říká Bytyqi.

Boule a modřiny? Zvykla jsem si

Z tréninku se občas vrátí s boulí na hlavě nebo s monoklem, o zápasech ani nemluvě. Těžší zranění se jí zatím naštěstí vyhýbají.

A s občas omláceným obličejem už se tak nějak naučila žít. „Ve škole si teda nejdřív mysleli, že jsem týrané dítě,“ směje se. „Jinak je to v pohodě, zvykla jsem si a už mi to ani nevadí. Je to na týden dva, pak to zmizí. Nedělám si z toho moc hlavu.“

Kromě boxu ještě studuje univerzitu v rodném Ústí nad Labem, se psem běhá agility a hodně času věnuje regeneraci. Lenošit nedokáže.

„Někdy přijdu na trénink, i když nemusím a Lukáš mě ze srandy vyhání, jestli jsem se nezbláznila. Já to tak v sobě mám prostě nastavené.“

Podívejte se na zápas o titul mistryně světa