Lyžařka Tereza Kmochová: Jsem normální holka, akorát neslyším, no

Na první pohled nic nepoznáte, lidé o handicapu blonďaté krásky většinou netuší. „A tak si o mně někdy myslí, že jsem namyšlená,“ vypráví Tereza Kmochová, jedna z nejlepších českých lyžařek. „Ale já za to opravdu nemůžu.“

Do chalupy 50 metrů od harrachovského vleku ji přivezli, když byla na světě pouhé tři dny. V ten moment začal její boj o „normální" život. Tereza se narodila se stoprocentní ztrátou sluchu, od malička se však pilně učila odezírat a mluvit. Znakovou řeč neumí. „Rodiče vždycky chtěli, abych byla samostatná. Kdybych jako dítě vyrůstala s tím, že se budu spoléhat na znakovku, zůstala bych na ní závislá,“ vysvětluje. „Takhle si můžu alespoň koupit rohlík v obchodě."

Zmůže toho mnohem víc. Tereza, nejlepší neslyšící sportovkyně světa v roce 2015, se nebojí závodit se zdravými. Třeba na letošní univerziádě v Kazachstánu si vedla náramně. Nejdřív byla dvakrát čtvrtá. „A být čtvrtá mezi zdravými sportovci z vysokých škol celého světa? Velký úspěch,“ uvažuje. Z týmového zvodu nakonec dovezla nejcennější kov. „To byl takový správně šílený zážitek,“ usmívá se ambasadorka Sazka Olympijského víceboje. „Věděli jsme, že by to mohlo cinknout. Vyšlo to a bylo to krásné.“

Místo spaní slovíčka

Šestadvacetiletá Kmochová měla ve svém životě štěstí na kamarády i na kantory. „Spolužáci mě už ve školce vzali mezi sebe. A jedna učitelka mě po obědě místo povinného spaní učila nová slovíčka. Na základce i na gymplu mi hodně vycházeli vstříc a pomáhat se mi snaží i teď na vejšce.“

Studentka imunologie na Přírodovědecké fakultě UK teď sní především o olympijských hrách. „Už před sedmi lety jsem k nim byla blízko, když se konala ve Vancouveru. Skončila jsem na prvním nepostupovém místě,“ vzpomíná. „Ale v devatenácti je vám to trochu šumák, úplně si neuvědomujete, že další možnost už třeba nemusí přijít. Udělám, co budu moct. Buď to vyjde, nebo ne. A kdyby jo? Tak to bude hustý.

Zdroj: magazín Víkend, MFD