Legenda stolního tenisu Korbel: Nadvláda Asiatů? Nekopírujme je, buďme chytřejší

Legenda stolního tenisu Korbel: Nadvláda Asiatů? Nekopírujme je, buďme chytřejší

Rozhovory

Byl na pěti olympijských hrách a vzpomíná: „Sydney byla top, na to nikdy nezapomenu.“ Stolní tenista Petr Korbel je i ve svých 45 letech stále aktivním hráčem, ale když přijel do Olympijského parku na Lipno a sesypal se na něj roj fanoušků, žertoval: „Asi nějací pamětníci!“

U stolu je pořád hbitý a rychlý. Jen když ho televizní reportérka poprosila, aby na kameru předvedl úder „chiquita“, který kdysi sám vymyslel, z pěti pokusů poslal míček přes síťku sotva dvakrát.

„Už jsem ho dlouho nepiloval,“ utrousí.

„Chiquita“,jak sám uvádí, byla receptem na Číňany. Úder jako první trénoval a začal ho používat při zápasech, dnes už ho umí zahrát všichni hráči ze špičky.

„Je to ofenzivní úder, takový bekhendový flip nad stolem. Je specifický v tom, že trajektorie míčku připomíná banán a od toho vznikl ten název,“ vysvětluje. „Soupeři s tím měli velký problém, protože jim míček přilétl na tělo.“

Musí vás těšit, že se od vás učil celý svět, ne?
Ale jo. Všichni hráči spojují tenhle úder s mým jménem, což je fajn. Hlavně Číňané z toho byli paf: fotili si mě, natáčeli a pak mě rozebírali na rozfázovaných fotkách. Ale oni jsou známí tím, že všechno musí do posledního puntíku rozpitvat.

Možná proto ve světě stále dominují. Lze jejich nadvládu ve stolním tenise zastavit?
Nikde není napsáno, že to tak bude donekonečna. Já osobně bych vyzkoušel model, co jsme používali v 80. a 90. letech, kdy někteří Evropané Asiaty poráželi. Mně dokonce říkali, že jsem patřil mezi pět nejlepších kluků z Evropy, co měli proti Asiatům nejlepší bilanci. Často jsme se my, evropská špička, scházeli a diskutovali, jak na ně. Platilo to. Hráli jsme hlavně chytřeji, kouskovali hru, byli variabilnější. Dnes mi přijde, že se jim všichni snaží co nejvíc přiblížit. To jde ale těžko.

Takže receptem je zcela odlišný styl hry?
Jasně, hráči by se k tomu měli vrátit. Buďme svoji, nehrajme si na tvrďáky. Evropané nikdy nebudou jako Čínani, musí vymyslet odlišnou taktiku.

Jaké máte vzpomínky na svých pět olympijských účastí?
Skvělé. Nejvíc mi utkvěla v paměti Sydney v roce 2000, tam to byly z hlediska organizace, sportovišť i třeba jídla jasně nejlepší hry. Nepamatuju si, že by tam byl jediný zádrhel. Celá země olympiádou žila. Třeba v Aténách o čtyři roky později už to bylo o poznání horší, to samý Atlanta v roce 96.

Člověk musí mít i nespočet mimosportovních zážitků, nebo ne?
To si piště, já mám zážitků! (smích). Ten nejlepší asi z Barcelony 92, tam jsem měl tu čest vidět na vlastní oči americký basketbalový dream team s řadou hvězd v sestavě včetně Michaela Jordana. Co si pamatuju, tak už se takový tým nikdy nedal dohromady.