Kudlička se zlomených tyčí nebojí. Co bych jinak dělal, žertuje

V nadsázce by se dalo říct, že je zrádnější než osmitisícovka. Tyčka může svému majiteli připravit pořádně peprné chvíle. „Třeba já jsem hodně lámal karbonové tyče,“ říká Jan Kudlička, který na olympijských hrách v Riu de Janeiro vybojoval ve skoku o tyči skvělé čtvrté místo.

Neodradilo vás to někdy? Taková zlomená tyč může být docela nebezpečná záležitost, ne?
Ale co bych dělal? (smích). Beru to tak, že to k našemu sportu patří. Tak jako budou motorkáři padat na okruhu a automobiloví závodníci bourat, tak my budeme lámat tyče. To je věc, kterou člověk neovlivní. Je to blbý, když jedete na olympiádu a máte životní formu. Tyč je jediná disciplína, kde vás může zklamat element, který neovlivníte. Zlomíte tyč v ten nejnevhodnější moment a je konec. Trénujete čtyři roky a jste v prd...

I proto jste přešel na laminátové tyče?
Karbonová je křehčí a tím pádem je tu i větší riziko, že když s ní klepnete, vlákno se poruší. Mně vadilo, že když jsem karbon trochu víc ohnul, zlomil jsem ho.

To je jediný rozdíl?
Je hlavně právě ve vlastnostech. Laminát umožňuje větší ohyb. Při prvotním naražení, než tyč ohnete, je karbon je tužší. Laminát nedává takové pecky do těla. Karbon je ale zase rychlejší, ohne se a rychleji narovná. Když to člověk zvládne technicky, je to samozřejmě plus. Laminát je pomalejší, nenarovnává se tak rychle, máte relativně víc času. Když ale techniku neumíte, nepomůže vám ani svěcená voda. (smích)

Vaše přítelkyně Jiřina Ptáčníková je také tyčkařka. Je tyčka u vás doma na pořadu dne?
Skokanské tréninky nejsou tak často, ale když z něj přijdeme domů, řekneme si své dojmy, jak to šlo. Trenéři pošlou videa, rozebereme je.

Radíte si?
Spíš já Jiřce, protože ta babská tyčka se začala hodně přibližovat ke klukům. A to je důvod, proč holky najednou vystřelily tak vysoko. Když skákala Ruska Isinbajevová, tak daleko široko nikdo nic, teď jsou schopné čtyři pět holek skákat 490. Tohle tu nikdy nebylo.