Kouč Martiny Sáblíkové: Klidně si o sobě to svinstvo přečtu a vůbec mě to neuráží

Trenéři
Trenéři
3 Minuty čtení
3 Minuty čtení

Znají se takřka dokonale, vždyť spolu prožili už 22. rychlobruslařskou sezonu. „Od prvního okamžiku, kdy jsme se potkali, jsme ale k sobě museli najít nějaký vztah. A důležitá je pokora nás obou, každý z nás má pořád obrovskou chuť něco dokázat,“ říká Petr Novák, trenér šestinásobné olympijské medailistky Martiny Sáblíkové. „Musíme taky vědět, že nejsme ti nejlepší, že kolem nás jsou ještě lepší a těm umět naslouchat.“

Co je pro vás nejdůležitější ve vztahu trenér – sportovec?
Umět brát toho druhého s jeho chybami. Já Martinu a ostatní s těmi jejich a oni zase musejí brát mě s těmi mými. A že já jich mám! Respektovat se, i to důležité. Tohle si okamžitě připomínáme, když se nastartuje nějaká taková ostřejší diskuse o tom coby, kdyby. Všichni polkneme a řekneme si: Hele fajn, pojďme od toho a pojďme se znovu bavit o tom, proč se vlastně hádáme. Protože všichni chceme výsledek.

Je potřeba potlačit vlastní ego?
Ano, přesně tak. Začít stát nohama na zemi, nelítat deset metrů nad ní. Někdy je to pro mě hodně těžké. Poslední dobou jsem ale rád, že říkají: Hele, slyšeli jste ho? On se omluvil!

Znamená to, že jste se musel naučit omlouvat?
Samozřejmě, taky se přece musím vedle nich zdokonalovat. Mí mladší svěřenci to mají určitě jednodušší. Na ně už neřvu, jim jenom vysvětluju. Jdou nahoru a já je podporuju daleko víc, abych jim práci na sobě samých neznechutil.

Řvaní nefunguje?
Ne, vůbec. Někdy musím zvýšit hlas, protože, když mám 17 lidí na tréninku, tak půlka poslouchá a ostatní se mezi sebou baví. Zařvu, ale to je jako bych bouchnul do kolejnice, nebo zazvonil. Oni zmlknou a je to. Jeden člověk kdysi řekl: učit se, učit se, učit se. A já ve svém věku pozoruju čím dál víc, že pořád musím hledat a objevovat nové věci, o kterých jsem předtím nevěděl.

Hodně se teď mluví o tom, že člověk musí tu kterou činnost milovat, aby v ní mohl uspět. Pořád jste do rychlobruslení zamilovaný?
Určitě, je to má srdeční záležitost a všichni kolem mě to vědí. Tohle je můj sport. Mí svěřenci vědí, že budu brečet, když budou stát na pódiu. Ne proto, že jim budu závidět, ale protože jim to přeju a jsem rád, že jsem se na tom taky mohl podílet.

Vůbec vás nemrzí, že je trenér maličko v pozadí?
Nemrzí, ani poslední dobou nikde nevystupuju. Ať se ukazují oni, ale rozumným způsobem, protože sportovec musí o sobě dát vědět hlavně výkonem a ne kecama a vymlouváním se na něco. Ve sportu se nikdo neptá, jestli si předtím zlámal nohu, byl nemocný, nebo co se děje v jeho rodině. Na start musíš jít připravený na 100 procent a umět tohle překonat.

Někdy fanoušci sportovce odsoudí, aniž by tohle všechno věděli, že?
Už jsem na to připravený. Lidská společnost se bohužel vyvíjí tím směrem, že si každý může říct co chce, i urážet druhé. Někteří to dělají vědomě. Kdysi jsem si přečetl citát: Nesnášíš-li kritiku, nezačínej s Top sportem. Platí to ale napříč odvětvími, i třeba v podnikání.

Takže vás negativní ohlasy nerozhodí? Martina se mě někdy ptá: Jak ty můžeš jít do diskuzí?
Já klidně jdu a přečtu si to svinstvo o sobě, o Martině a vůbec mě to neuráží. Víte platí „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“. Snažím se to dodržovat a učím tohle i svěřence. Jsem si jistý, že lidé, kteří vás v diskuzích natřou, nemůžou kvůli těm úspěšným spát, protože pořád musí vymýšlet, koho by urazili. Vždyť je musí ranit mrtvice. Já se jdu vždycky podívat, jestli ještě žijou. (smích) Ale chtěl bych je někdy potkat, možná by mi svůj argument vysvětlili. Třeba jsou nešťastní v životě a mohl bych jim pomoct.

líbil se ti článek?