Kočovný život českých jachtařů: nonstop na cestách a sparing s cizinci. Ale trénovat lze i doma
Viktor Teplý, ve 26 letech dvojnásobný účastník olympiády v jachtařské disciplíně Laser, se hlásí z Mallorky: „Poslední dny tu máme přes den kolem patnácti stupňů a příjemně fouká, takže ideální.“ Do Španělska odcestoval sám a několik dnů tam trénuje i bydlí s nizozemským týmem. Tak jako obvykle.
Jachtařská sezona většinou začíná v březnu a končí v srpnu či září. Takže platí: kdo dostatečně nenatrénuje přes zimu, ztrácí hodně rychle kontakt s ostatními.
„Dříve to bylo jinak a zimu jsme měli volnou, teď musíme být v plném zápřahu a makáme nejvíc. Průměrně jsem asi polovinu z měsíce na moři,“ vysvětluje Teplý.
Z moravské Kuřimi, odkud pochází, to má k nejbližšímu pobřeží moře přibližně 500 kilometrů. Jezdí ale často ještě dál: do chorvatského Splitu, Španělska či Portugalska.
Problém je, že v Česku je profesionálních jachtařů minimum a ještě jsou rozděleni do několika odlišných tříd podle druhu lodí. Takže se tréninkový sparing partneři shánějí tak trochu na vlastní pěst mezi zahraničními reprezentanty.
„S Holanďany jsem domluvený na celou letošní sezonu. Funguje to v pohodě. Třeba před Vánoci jsem závodil v Barceloně a oni mi pak i převezli loď autem na Mallorku. Teď tu s nimi bydlím ve velkém domě, který si pronajali. Jsem zkrátka jeden z jejich členů v týmu.“
Teplý patři k jachtařské špičce u nás, kromě dvou olympiád posbíral i úspěchy v Evropském poháru nebo na kontinentálním i světovém mistrovství D-one. Jachting má v krvi: věnují se mu rodiče i jeho bratr.
„Už mi ani nepřijde divný, že nejsem moc doma a furt někde lítám. Je to takový kočovný život, ale baví mě. Někteří lidi se nad tím podivují, na to jsem si už zvyknul,“ říká.
V Česku se ročně zúčastní asi třech závodů, jinak v našich podmínkách víceméně nejezdí. Trénuje tu hlavně na suchu – běháním, jízdou na kole a v posilovně.
„Dá se i doma. Nejdůležitější je u našeho sportu vyvažování, což je takový podivný pohyb, který nejde nikde moc simulovat. Ale doma máme s bráchou vyvažovací lavici o rozměrech našich lodí, na tom se to dá docela slušně natrénovat.“
Studený vítr a déšť? Díky, nechci
Vypráví, že velmoci typu Anglie a Austrálie jsou trochu jiná liga. V systému, trénincích i know how. A samozřejmě také proto, že mají moře. „Laik ten rozdíl nepozná, já s nimi klidně jedu vyrovnaně a občas je porážím. Ale v osmi z deseti jízd na ně nemám.“
A nejsou Češi oproti ním za exoty? „Ne, to vůbec. Všichni se respektují.“
Jachting prý lze s čistým svědomím zařadit mezi komplexní a náročné sporty. Nejen kvůli fyzičce, když je závodník kolikrát v silném větru vykloněný z lodi a snaží se nezaplout do moře, ale i taktikou a strategií.
„Není to sranda, vážně ne. Nejezdíme se jen tak projet, je to makačka na plný úvazek. Sám toho kolikrát mám plné zuby, když na mě na moři leje a fouká studený vítr. To jsou chvíle, kdy se těším domů. Ale pak si vždycky řeknu, že vlastně nevím, co bych jinak dělal.“