Když touha přebije zažité zvyklosti! Česká skokanka na lyžích napsala bizarní příběh

Když touha přebije zažité zvyklosti!  Česká skokanka na lyžích napsala bizarní příběh

Bez limitu

Působí nesměle. Tahle subtilní dívka ve vás na první pohled vzbuzuje pocit, že nutně musíte něco udělat, abyste ji ochránili. Jenže za křehkým vzezřením se skrývá síla, která dokáže vzdorovat světu – tedy alespoň pokud se jedná o skoky na lyžích. Marta Křepelková, sedmadvacetiletá česká skokanka na lyžích, se totiž dostala na skokanské můstky až v devatenácti letech. „Mamce jsem to oznámila jako hotovou věc. Byla z toho úplně hotová, ale myslela si, že když si to vyzkouším, bude konec,“ líčí své začátky. „Jenže já jsem pokračovala dál a chtěla jsem víc.“

Právě začátky přitom nebyly vůbec jednoduché. „Googlila jsem, zkoušela jsem hledat, jestli existují nějaké oficiální kurzy. Našla jsem jen nějaké v Rakousku, ale tehdy jsem na ně neměla peníze. Pak jsem hledala nejbližší kluby. Chtěla jsem do Liberce, jenže tam mě nevzali,“ vzpomíná Křepelková na své první krůčky za snem.

Na můstcích s dětmi

Hledáním trávila hodiny svého volného času. Touha skákat byla silnější než všechny překážky. „Po čase jsem našla dvě holky, které taky takto začaly. Měly nějaké staré vybavení, úplně hrozitánský, ale šlo na tom začít,“ popisuje. „A zázemí jsem našla v Harrachově. Bez podpory místního klubu bych tenhle sport vůbec nemohla dělat. Za to jim moc děkuju.“

Křepelková začínala od píky, coby dospělák trénovala na můstcích s malými dětmi. „Připadala jsem si tam staře a nepatřičně, ale člověk nemůže přeskočit nějakou fázi, musí jít postupně a někam se vypracovat. Trenéři i děcka si asi mysleli svoje,“ směje se. A všem škarohlídům v duchu vzkazovala: „Však já vám ještě ukážu!“

První „skok“ z desetimetrového můstku byl jiný, než si ho ve svých snech představovala. Obklopil ji strach. „Dopadlo to tak, že jsem se nahoře zastavila a říkala si: Vždyť ono fouká! Na tak malém můstku by mohlo být klidně tornádo a bylo by to jedno,“ vzpomíná. „Strašně jsem se bála, pět minut minut mi trvalo, než jsem se rozjela. Člověk to vnímá úplně jinak, když je na můstku poprvé.“ Nakonec se spustila i z můstku K125.

Z nuly k medailím

Lidé z blízkého okolí ji od bláznivého nápadu odrazovali. „Pár mě jich podporovalo, ale asi i oni si v duchu mysleli, že jsem totální magor,“ říká slečna, která později oblékla reprezentační kombinézu na mistrovství světa. Z univerziády v Almaty 2017 dokonce přivezla tři medaile a stala se nejúspěšnější členkou výpravy.

Křepelková studovala kybernetiku a robotiku na elektrofakultě ČVUT, k tomu dojížděla do Harrachova a skákala. „Od pondělka do čtvrtka jsem byla doma a studovala. Na víkend jsem odjela třeba do Harrachova do klubové chaty, naštípala dřevo a zabalila se do 60 vrstev, protože tam byla hrozná zima. Trénovala jsem a večer dělala úkoly,“ popisuje.

Dnes se živí jako hardware inženýr, podílí se na vývoji elektroniky do aut. „Ve firmě mám normální dovolenou jako každý jiný. Pět týdnů mi nestačí na to, abych mohla profesionálně sportovat. Ani trenérům se nelíbí to, aby občas někdo přišel zaskákal si a zase zmizel – tohle není správný přístup ke sportu, nedávala bych dobrý příklad mladším,“ myslí si.

Bez sportu ale být neumí. Vždyť už coby roční holčička stála na lyžích. Pokud ji ze hry nevyřadí zdravotní problémy, které ji už několik let sužují, chce u skoků zůstat. Po svém. „Když člověk něco chce, má si zatím jít. Já se hrozně nerada vzdávám, je to pro mě jakási potupa,“ říká a se smíchem dodává: „I když je to občas na škodu.“

Foto: archiv Marta Křepelková, Natasa Kupljenik/MI-PRESS