Kanoista Fuksa o olympijském finále: Viděl jsem ten vítr a vlny a byl jsem podělanej

Rio 2016
Rio 2016
2 Minuty čtení
2 Minuty čtení

Hranice mezi úspěchem a neúspěchem bývá tenoučká. Někdy vás jen jediný malý detail katapultuje mezi „nezapomenutelné“ nebo odsune do říše zapomnění. „Tou hranicí je rozhodně medaile. Když ji nemáte, nikdo o vás neví,“ myslí si Martin Fuksa. Třiadvacetiletý český kanoista patřil na olympijských hrách v Riu de Janeiro k medailovým nadějím. Ve finálovém závodu na 1000 metrů však na cenný kov nakonec nedosáhl.

Kde je ten rozdíl, když víte, že na medaili máte a nepovede se to?
Přemýšlím, čím vším to mohlo být. Šlo asi o více aspektů. Třeba o to, že jsem byl zvyklý hodně závodit a letos jsem tolik nezávodil. Mohlo to být i tím, že mí parťáci všichni skončili sezonu a já poslední měsíc a půl trénoval sám. Mohlo to být i v hlavě, viděl jsem ty podmínky – vítr a vlny a byl jsem z toho podělanej a tak. Těžko říct...

Už to přebolelo?
Všechno v pohodě, musím se na to koukat pozitivně. Byla to má první olympiáda, i když by bylo lepší, kdybych na tu další odjížděl s tím, že už mám nějaký úspěch za sebou.

Šanci jste měl i na trati 200 metrů, ale po nedorozumění jste jel nakonec B finále. Mrzelo vás to hodně?
Dost. Bylo by to lepší, kdybych nedostal tu šanci, že pojedu Áčko. Aspoň, že jsem ve finále B dokázal, že jsem do Áčka patřil. Na druhou stranu je to dobře, ještě bych zajel lepší výsledek než na kiláku. (smích)

Je olympijská atmosféra natolik jiná?
Mně se hrozně líbila v tom, že jsme byli velký tým, který si fandil. V olympijské vesnici jsem se potkával s nejrůznějšími sportovci a v tom to bylo rozhodně jiné. Závody byly dost podobné, akorát na tribuně bylo víc lidí. Ale na závodišti na mě extra olympijská atmosféra nedýchla.

Takže tam nebylo nic jako: Hry jsou jen jednou za čtyři roky?
To jsem si říkal asi milionkrát a hrozně jsem to srovnával s mistrovstvím světa, kde jsem byl hodně nervózní a nakonec to dopadlo dobře. Byl jsem o kousek druhý. Tady nic, nechápu, čím to mohlo být. Přitom jsem se celý rok stresoval tím, co budu s tou nervozitou dělat, jestli se z ní nezblázním. Nakonec nepřišla. Tedy vlastně jednou ano...

Kdy?
Když jel Ondra Synek finále, koukal jsem. Po chvíli jsem ale musel jít pryč, vrátil jsem se až na finiš a to už bylo v pohodě. Pak přišly moje závody a nic. S odstupem času to ale budu brát tak, že jsem i tak něco dokázal.

A čím se Martin Fuksa baví, když nepádluje? Podívejte se...


líbil se ti článek?