JINÁ aneb Osobní zpověď biatlonistky Koukalové o anorexii a bulimii či o vztazích v týmu a s rodiči

Byla úspěšná, slavná a překrásná. Na první pohled snad nemohlo být líp. Její duše však potichu chřadla víc a víc. A když chřadne vaše duše, tělo neoklamete. „V tomhle stavu jste závodila?" řekl šokovaně doktor. Ano, závodila. A dokonce mnoho let vyhrávala. Gabriela Koukalová zažila slávu, úspěchy, medaile. Ale taky spoustu okamžiků, o kterých dosud nikomu neřekla. Kniha nejlepší české biatlonistky všech dob vychází právě dnes.

Gabriela Koukalová v ní popisuje svůj životní příběh, který začal už v době, kdy se coby dvouleté děvčátko poprvé postavila na běžky. Vyznává se ze svých niterných pocitů, které se nesmazatelně zaryly právě do její duše – jakkoliv mohla být skutečnost z různých pohledů odlišná. „Od mala mám pocit, že jsem takové stvoření, které by sem jakoby nepatřilo,“ říká. „Roky jsem se pořád snažila někam zapadat a být stejná jako ostatní. Ale časem jsem přišla na to, že se stejně nezavděčím všem, a od té doby je mi líp.“

Anorexie a bulimie

Koukalová se ve své knize přiznává k poruchám příjmu potravy, kvůli vidině dokonalého biatlonového těla zvracela i pětkrát denně. Postupně ztratila dávivý reflex a tak si pomáhala zubním kartáčkem nebo třeba lžičkou, která jí však jednou dokonce sklouzla do hltanu. Roky ničila své tělo a pohled do zrcadla pro ni nebyl veselý.

Dnes je v tomto ohledu zdravá a stačí jí zdánlivá maličkost: „Když se každý den podívám do zrcadla, chci v něm vidět někoho, za koho se nemusím stydět. A přestože mi to ubralo spoustu fanoušků, chtěla jsem se tak vidět, i když se objevily kauzy kolem ruského dopingu,“ povídá. „Mlčet by jistě bylo pohodlnější. Ale to bych se sama před sebou styděla.“

Co přinese osud

Ve své osobní zpovědi popisuje i svůj složitý vztah k parťákům v týmu, trenérům, rodičům a také ke svému manželovi, jímž se stal badmintonista Petr Koukal. Životní kotrmelce nakonec vyústily ve zdravotní problémy, které Koukalovou nepustily na olympijské hry do Jižní Koreje. „Několik měsíců pro mě bylo až neúnosných, ale hodně věcí jsem přehodnotila. Vidím jiné hodnoty,“ líčí. „Nemyslím si, že jsem mohla udělat něco víc, s časem přicházely větší a větší komplikace. Bohužel vůlí úplně všechno zlomit nejde, dala jsem tomu sto procent.“

Sport miluje, ale k návratu se zatím nechystá. „Potom všem, co mám za sebou, si nedovedu představit, že bych se ještě vrátila,“ připouští. „Ale třeba mi to za dva roky bude chybět. Dokud nebudu přesvědčená, že to sama chci, nemělo by to smysl. Jsem ráda za to, co se povedlo, ale nemám pocit, že by mi teď něco chybělo. Žiju naplněný život. A biatlon nechám osudu.“