Ještěrky na stropě i dopravní chaos. Bývalý kanoista odletěl za dobrodružstvím na druhý konec zeměkoule

V pátek si zabalil věci a vyrazil do neznáma. Bývalý kanoista Jaroslav Radoň, který po olympiádě v Riu ukončil kariéru, se stal trenérem a přijal nabídku koučovat v Indonésii. Na jak dlouho však sám neví.

„Pořád mám trochu jet lag, ale všechno tu vypadá suprově, jsem spokojený,“ hlásí Radoň z města vzdáleného sedmdesát kilometrů od Jakarty. „Až na pár detailů je to zatím nadstandard.“

Radoň jezdil na deblkanoi s Filipem Dvořákem a spolu byli na olympiádě v Londýně i v Riu. V říjnu ale ve svých třiceti letech kariéru profesionálního sportovce uzavřel a rozhodl se předávat zkušenosti coby trenér.

Ještě v listopadu říkal, že by rád koučoval v anglicky mluvící zemi, ideálně na Novém Zélandu nebo v Kanadě. Nakonec zakotvil v Indonésii, kam ho doporučil i Jan Boháč, předseda Českého svazu kanoistů.

„Jsem mu za to vděčný, moc mi pomohl. Chtěl jsem vycestovat, doma mě to tolik nedrželo a mohl jsem si dovolit na pár měsíců utéct,“ líčí Radoň.

Vedro, mopedy i ještěrky

V jihovýchodní Asii dostal na starost reprezentaci kanoistů i kanoistek, celkem koučuje šestnáct závodníků. Hlavním cílem jsou Asijské hry, které příští rok pořádá právě Indonésie a kde se chtějí tamní kanoisté předvést.

„Kluci, které vedu, nejsou na žádné světové úrovni, mají třeba problém s technikou pádlování. Ale jinak jsou strašně snaživí,“ popisuje Radoň. „Holky jsou takové domorodkyně. Uvidíme, kam až je v tréninku pustí tělesné proporce.“

Kvůli velkým vedrům musí Radoň i jeho svěřenci být už brzy ráno na vodě, aby je slunce neusmažilo. V praxi to znamená nastavit si budík na pátou ráno. „Trénuje se od šesti, máme vodu i posilovnu. Režim je dost přísný, ale všechno okolo je fajn. Mám to pět minut do loděnice a z bungalovu mám úžasný výhled na celou přehradu.“

V exotické destinaci mu úplně nesedí snad jen chaotická doprava se silnicemi plnými mopedů. Zkoumá také všudypřítomné ještěrky, které noc obvykle přečkávají „přílepené“ na stropě.

„Pár dnů zpátky mi jedna vlezla až do pokoje, protože jsme měl díru nad dveřmi. Jinak jsem tu ještě neviděl ani hada nebo podobnou havěť,“ říká.

A co velká vzdálenost od domova? „Uvidíme, zatím jsem z toho tady nadšenej. Místní jsou skvělí a přátelští, práce mě taky baví. Navíc určitě i vycestujeme, protože mám závodníky muslimy, kteří drží ramadán, ale jen v rámci své země. Takže se dost možná podívám i do okolních zemí.“