Jak se žije Koukalovým? Slýchávám, že hraju v soutěži o manžela roku, směje se Petr

Změnil image a ostříhal se nakrátko. „Návrat do minulosti, je to mnohem pohodlnější,“ říká bývalý badmintonista Petr Koukal. Chybí mu život profesionálního sportovce? A jak si zvyká na rostoucí zájem fanoušků?

V posledních týdnech mohl na chvilku vydechnout. Užívá si biatlonového volna stejně jako jeho manželka Gabriela, kterou se v uplynulé sezoně snažil na závodech v zahraničí doprovázet.

„Teď už za ní nejezdím po Evropě, ale jen po Čechách, což je mnohem příjemnější. Máme i volnější období a víc času na sebe, takže jsme zvládli super dovolenou i spoustu společných akcí včetně TOP CAMPU pro olympioniky v Karlových Varech,“ říká.

Od manželky často slýchává, jestli se náhodou tajně nepřihlásil na soutěž o manžela roku. „Protože se snažím být ve vztahu furt akční a něco vymýšlet.“

Badminton už půl roku nehraje, sleduje ho na dálku a přiznává, že mu cukají nohy. Úplně změnil režim. Už nevstává na budík, a když může, plánuje si schůzky až na pozdější dopoledne.

Takže umíte i lenošit?
Po dvaceti letech konečně vstávám později, což je velice příjemné. Užívám si, že nemám tak striktně načrtnutý každý týden. Ale pořád se učím něco nového, je to jiný kolotoč. Ještě nedávno bych neřekl, že mi může badminton začít chybět. Teď občas koukám na některé zápasy a mám hned chuť si jít zahrát.

Jak se daří vašemu projektu STK pro chlapy?
Skvěle. Kamkoliv přijdu, tak se málokdy setkám s tím, že by někdo nevěděl, co jsme zač. Pokračujeme dál, rozvíjíme se, natáčíme další videa a máme nové partnery. Začínáme teď spolupracovat i s praktickými lékaři, které pro naši práci potřebujeme. Je pro nás velkým vyznamenáním, že se o rakovině varlat ví čím dál víc.

A co kniha?
Jednáme o dotisku, je prodáno skoro osm tisíc kusů. Kdekoliv mám přednášky a povídání, mají lidi o knížku zájem. To jsem vážně nečekal a srdečně mě to těší. Je zvláštní, že když přijdu do knihkupectví, tak je moje kniha mezi autobiografiemi světových sportovců. Mám z toho takový zvláštní pocit a připadám si až nemístně, ale zároveň jsem dojatý.

S manželkou Gabrielou tvoříte v současnosti asi nejznámější sportovní pár. Jak zvýšenou popularitu snášíte?
Občas je to masakr, to přiznávám. Je období, kdy člověka těší, že přijde s krásnou a známou sportovkyní do restaurace a všichni se otáčejí. Jsem chlap, je to přirozené a těšilo by to každého. Ale všechno nadšení postupně opadá. Je to každopádně velká zkušenost, svým způsobem velmi těžká. Mění nám to život a zvykáme si na to.

Máte pocit, že vás je všude plno?
To si zase nemyslím, spíš je všude plno biatlonu a závodníci jsou novináři rozebráni ze všech stran tam i zpátky. Je pak škoda, že někde zanikne pěkný rozhovor. Nebo si ho tolik lidí nepřečte, protože je toho zpravodajství a všech možných článků přesycený. S Gabčou devadesát procent společných rozhovorů odmítáme, případně trváme na tom, aby tam zazněly naše aktivity. Takže si celkově nemyslím, že by bylo překoukalováno, je spíš přebiatlonováno.

Mimochodem, jak vznikl nápad, že půjdete skoro dohola?
Změna stylu. Vrátil jsem se k účesu, který jsem měl dřív. Vždycky jsem byl nakrátko. Pamatuju si, že mě děda nebo táta stříhali strojkem na psy… Jakmile jsem se ale přestěhoval do Prahy, tak jsem měl nějaký zvláštní pocit, že musím mít delší vlasy. Stříhal jsem se teď na dovolené, ujala se toho Gábina. Štvalo mě, jak jsem měl po probuzení vlasy rozcuchané na všechny strany a měl jsem jít na snídani, Gabča tam přitom chodila upravená skoro jako princezna. Tak jsme si na hotelu půjčili strojek a šlo se na věc. Vzadu jsem měl teda čtyři zářezy, protože Gabča stříhala poprvé. Ale jinak dobrý. Je to mnohem pohodlnější.