Hvězda českého softballu žije olympijský sen. Zkušenosti sbírala i na Novém Zélandu

Byla členkou sboru dobrovolných hasičů, ale pak se po vzoru starší sestry přihlásila na softball. Dnes je Veronika Pecková ve svých dvaceti letech jednou z nejlepších nadhazovaček v Česku. A s ní o olympiádě.

„Verča má pro softball ideální předpoklady. Jako nadhazovačka má výbornou postavu, je cílevědomá, extrémně soutěživá a ve všem jí podporuje rodina,“ řekl trenér Jaroslav Korčák.

Pecková studuje v Praze sportovní management, do Ledenic u Českých Budějovic většinou jezdí jen na víkendy a hraje tam za mateřský klub. Do toho je oporou ženské reprezentace a nedávno se vrátila z půlročního působení na Novém Zélandu.

„V Česku se během zimy nehraje, máme jen kondiční přípravu nebo vytrvalost. Na Zéland jsem vyrazila chvilku potom, co nám skončila sezona, takže jsem si jí vlastně o několik měsíců prodloužila,“ líčí Pecková.

A navíc, za tým Howick nastoupila do závěrečného turnaje Club national do osmi z devíti duelů a byla vyhlášena jeho nejlepší nadhazovačkou: údaj ERA 0,3 vypovídá o tom, že v průměru dovolila soupeřům jen tři body za deset zápasů a dotáhla svůj tým k bronzu.

Takže úspěšná mise?
Bylo to hodně náročné, ale získala jsem spoustu zkušeností, takže rozhodně nelituji. Tamní pálkařky jsou agresivnější, tím pádem jsem přičichla k něčemu malinko jinému. Jinak bych ale obě ligy dokázala srovnat, nejsou mezi nimi závratné rozdíly.

Co vás na Zéland přivedlo?
Znám se s koučem holandského nároďáku, což je rozený Novozélenďan. Bavil se se mnou minulý rok na mistrovství světa a říkal, že se bude vracet zpátky domů a sháněl nadhazovačku. Tak jsem do toho šla.

Do Ameriky vás to nikdy nelákalo?
Ale jo, měla jsem i nabídky. Je jen tam velký problém v tom, že bych nastupovala v univerzitní lize, kde se při nadhozu nesmí skákat. Prostě to mají v pravidlech. Jenže já skáču, pomáhá mi to. Tím pádem bych se musela naučit házet úplně jinak… No, odstoupila jsem od toho.

Jako nadhazovačka musíte být nesmírně odolná i psychicky. Musela jste se to učit?
Obecně se to naučit dát, ale člověk to musí mít i v sobě. Teď se na to zaměřujeme v reprezentaci, stará se o nás psycholožka. Na Novém Zélandu jsme zase měli mentálního kouče. Mně osobně pomáhá, když hraju hodně zápasů a zvykám si v nich na různé situace.

Mluví se o vás jako o největším softballovém talentu. Jak se to poslouchá?
Je to trochu stresující a zavazující, ale jinak se to poslouchá moc hezky. Já si každopádně nemyslím, že bych nijak výrazně vynikala. Chci se věnovat hráčkám z nejlepších zemí, což mě pořád žene dál.

Ale předpokládám, že už softball neberete jako jen jako jeden z koníčků.
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Začala jsem ho hrát, bavil mě a baví mě pořád. Dělám proto všechno, co můžu. Chci na olympiádu, cením i účastí na mistrovství světa.

Češky patří v Evropě mezi nejlepší, jak reálná je účast na olympiádě?
Už jen to, že se tam softball vrací, zvedne jeho úroveň o několik pater. Kvalifikace bude hodně náročná, uvidíme. Obětujeme tomu všechno, nedávno jsme třeba byli na soustředění na Floridě. Jestli to klapne, tak si celý náš tým splní sen.