Hollywoodský návrat lyžaře Hudce: Emigrace? Táta postavil malou závodní loď, málem cestu nepřežila

Při té vzpomínce se usměje. „Víc přemýšlím o rychlosti než o nebezpečí. Tohle mám asi po tátovi,“ vypráví lyžař Jan Hudec. Čechokanaďan, který se rozhodl místo Kanady reprezentovat Českou republiku, se na chvíli vrátil v čase – do doby, kdy společně s rodiči prchal s tehdejšího Československa.

Narodil se v roce 1981 v Šumperku a ještě týž rok zemi opustil. „Rodiče vyprávěli, že jsme utíkali přes Jugoslávii. Dvakrát jsme to zkusili bezpečnou cestou – vlakem a autem. „Ale pokaždé nás chytili. Varovali nás, že potřetí už to nebude vypadat tak, že nás otočí a vrátí zpátky.“

Jenže jeho rodiče se nevzdali a k italským břehům dopluli na lodi. „Táta postavil takovou malou závodní loď na sladkou vodu, která tu cestu a slanou vodu málem nepřežila,“ směje se pětatřicetiletý Hudec. „Pak jsme se dostali na ambasádu do Milána a odtud jsme zamířili do Německa.“

Jak? Dnes by něco takového nejspíš nebylo možné.

„Tehdy ale ta bezpečnost a stráž na letištích nebyla taková jako teď. S penězi, co naši měli, chtěli koupit letenku. Domlouvali se rukama nohama,“ popisuje Hudec. „Nakonec nás vzal pod křídla pilot, nevím, jak je to možné. De facto nás vyhodil v Německu.“

Následovalo osm měsíců v uprchlickém táboře. V Německu pak strávili dalších více než čtyři a půl roku a Hudec sbíral první lyžařské zkušenosti. „Potom jsme se přestěhovali do kanadského Calgary, po něm do Red Dealu a tam není vůbec nic, jen úplná rovina. Do jedenácti let jsem jezdil na malém kopečku.“

Z malých kopců se však prolyžoval až bronzové medaili na olympijských hrách v Soči 2014. Po neshodách s kanadským svazem se letos rozhodl pro Česko a usadil se na Olomoucku. „To je na knížku. Po tolika letech jsem zpátky a ještě furt jsem schopný lyžovat a dělat to, co miluju,“ povídá. „Je to taková pohádka, akorát má hodně hrbolů a retardérů. Snad ten závěr bude hollywoodský.“