Hokejový „slušňák“ bojuje o olympijskou medaili. Doma pak tvrdí muziku

Vlasy mu na hlavě neposedně poskakují a z pod nich na vás koukají jeho šibalské oči. Šimon Slavíček, patnáctiletý český hokejista, se nyní na Olympijských hrách mládeže v Lausanne pokouší uspět v netradičním hokejovém formátu při hře 3 na 3 ve žlutém týmu. Jeho parťáky jsou například Belgičan, Rumun, Mexičan či Nor. Slavíček platí za „slušňáka“ na ledě. V minulosti ho ocenil i Český olympijský výbor cenou Fair Play. „Kluci z týmu si kvůli tomu ze mě dělají srandu,“ směje se hokejista pražské Slavie.

A proč?
No, občas mi to dávají pocítit, když při tréninku udělám něco vyčůranýho. Jako třeba když vystartuju dřív. (smích)

Počinů fair play ale máte víc. Kdo vás k tomu vedl?
Hodně nám to vštěpuje trenér. Řekl, že máme hrát fair, tak jsem se tomu přizpůsobil.

Po tréninku basa

Kolik vám bylo let, když jste hokej začal hrát?
Začal jsem pozdě, až v sedmi letech. Nejdřív jsem dělal atletiku, ale ta mě nebavila a pak mě táta vzal na hokej. Strašně mě to bavilo, a tak jsem chodil navíc ještě s jedním trenérem na Hassu, někdy i místo školy. (smích) Díky tomu jsem kluky dohnal.

Proč vás atletika nebavila?
Nevyhrával jsem. Já hrozně rád vyhrávám. Bylo by mi jedno, kdybych dělal individuální sport, hlavně že vyhrávám.

Vaši rodiče sportovali?
Ani ne. Táta je kytarista, s ním dokonce hraju na koncertech na basu. Už jsme měli tři vystoupení. Hrajeme devadesátky, v repertoáru máme třeba Rolling Stones, Katapult nebo Sluneční hrob od Blue Effectu – prostě takovou starší muziku. Říkáme si Slavíci z Madridu, ještě moje ségra s námi hraje na klávesy a pak máme jednu zpěvačku.

Vy nezpíváte?
Zpíval jsem jen jednou, ale už nikdy víc. To je strašnej stres.

Jak vlastně kloubíte hokej s hudbou. Po tréninku ještě cvičíte na basu?
Táta mě nutí cvičit, ale ono je dost času. Někteří hokejisti hrajou počítačové hry a já místo toho na basu – 15 minut nám stačí, přehrajeme si pět písniček a je to. Dokonce jsme několikrát zahráli i z patra a nikdo nic nepoznal. (smích)

Foto: ČOV a Ronald Hansel