Fotograf Slavík: Olympiáda má vždy kouzlo výjimečnosti. Sleduji momenty, které divák nevidí

Fotograf Slavík: Olympiáda má vždy kouzlo výjimečnosti. Sleduji momenty, které divák nevidí

Rozhovory

​Od zimní olympiády ve Vancouveru dodává své fotografie do knihy, která ve specifické podobě připomíná zápolení pod pěti kruhy. Fotograf Herbert Slavík se podílel i na vzniku té letošní – RIO 2016. V pondělí jí společně s Milanem Tesařem, Milanem Jarošem, předsedou Českého olympijského výboru Jiřím Kejvalem a jedenácti olympioniky pokřtili ve Fan Zone Czech Team v OC Quadrio.

„Po hrách v Londýně jsme trochu změnili formát knihy, jehož jsme drželi v Soči i nyní v Brazílii. Myslím si, že kdo se zajímá o sport a knihy sbírá, tak tu letošní ocení,“ uvedl Slavík.

Ze 462 fotek dodal zhruba třetinu. Texty k nim doplnil šéf kulturní rubriky časopisu Reflex Milan Tesař, o grafické úpravy se staral Milan Jaroš. Kniha, kterou ČOV vydává ve spolupráci s nakladatelstvím Mladá fronta, je v knihkupectvích od čtvrtka 1. září nebo na e-shopu ZDE.

Slavík v rozhovoru vypráví o brazilských patáliích, časovém presu i kouzlech okamžiku.

Jaké je pohled na olympiádu skrz objektiv?
Trochu jiný. Sleduji momenty, které obyčejný divák v televizi nevidí. Divám se do tváří sportovců v okamžiku, kdy nejsou v akci, soustředí se nebo si opakují rituály.

Pro sportovce jsou olympijské hry vrcholem kariéry, vnímá to své profesi podobě i fotograf?
Je pravda, že jsem vždycky toužil po tom, abych se na olympiádu podíval. Je to náročné, ale hry mají pokaždé kouzlo výjimečnosti, byť za ně nedostáváme žádnou medaili. Měl jsem to štěstí, že jsem se jako fotograf zúčastnil všech olympiád od Albertville v roce 1992.

To jste si co dva roky musel přivykat na nové technické vymoženosti, nebo ne?
Technika se změnila obrovsky. Když jsem začínal, fotil jsem černobíle nebo na barevné negativy klasicky analogově a ostřili jsme ručně. Dnes je kvalita fototoaparátů neuvěřitelná. Řada kameramanů už s nimi točí i krátké filmy nebo spoty. Hodně se změnil i celkový styl focení, klade se větší důraz na detaily.

Jaký sport se fotí nejlépe?
Oblíbil jsem si akvabely. Ačkoliv to není možná divácky moc atraktivní, se snímky se dá krásně pracovat. Naopak nemám moc vztah ke kolektivním sportům – basketbalu, fotbalu nebo hokeji. Tam se toho děje hrozně moc na malém prostoru a je těžké něco zachytit. Já hledám hlavně atmosféru, moment nebo výraz tváře.

Jaké si z Brazílie vezete zážitky?
Ten nejsilnější je asi vystoupení Lukáše Krpálka, které jsem hodně prožíval i mimo focení. Ale i sprinterské umění Bolta bylo fajn, to jsou vždycky vynikající chvíle. Do Ria jsme odlétali s tím, že jsme pořádně nevěděli, co nás čeká. Hrnuly se na nás vesměs negativní zprávy o viru zika nebo kriminalitě. Na vlastní kůži jsem pak zjistil, že město rozhodně není tak nebezpečné. Když se hrálo fotbalové finále mezi Brazílií a Německem, tak jsem vyšel do ulic a fotil, jak lidi koukali na televizi v garážích nebo před domem a fandili. To je další hodně silná vzpomínka.

Je hodně náročné stíhat objíždět většinu sportovišť?
Na letní olympiádě je to hodně těžké. V Riu jsem byl navíc sám, ale na takové nasazení jsem zvyklý. Den má jenom 24 hodin a je vyloučené, abych stihl všechno. Takže jsem musel dělat kompromisy a rychle se dopravovat z místa na místo.

Kdy vám bylo nejhůř?
Ve chvíli, kdy končila Bára Špotáková oštěp a do bloků už zaklekávala Zuzka Hejnová. Pralo se to ve mně, protože jsem věděl, že Bára po zisku bronzové medaile prožívá bezprostřední euforii. Ale jsem musel rychle změnit pozici a fotit Zuzku.

Je v knize fotka, na kterou jste nejvíce hrdý?
Těžko se mi na to odpovídá, chce to čas. Z vlastní zkušenosti vím, že fotografie, které mají po akci úspěch, nejsou po několika letech zdaleka tak atraktivní a vynikají naopak ty, které se sice nepojí s žádnou medailí, ale mají osobní kouzlo.