Erbanová bronz obrečela: Jsem na sebe pyšná! A teď se těším na české pivo

Kvůli snu prorazit mezi rychlobruslařskou elitu se Karolína Erbanová před čtyřmi lety odstěhovala do Nizozemska. Učila se řeč, zvykala si na jiné prostředí i mentalitu. Odměnou jí teď je bronzová medaile z olympiády – artefakt, který si tolik přála získat. „Je to mazec. Vážně se to povedlo. Nemám slov.“

Závod na 500 metrů je její parádní disciplínou, ve světových tabulkách před olympiádou figurovala na této distanci jako čtvrtá.

Medaile už získala z mistrovství světa i Evropy. Teď má i tu nejcennější. V životním závodě dojela časem 37,34 jen setinu od stříbra a čtyři desetiny od vítězné Japonky Kodairové.

Jak se cítí pár minut po závodě čerstvá držitelka olympijského bronzu?
Směřovala jsem k tomu hrozně dlouho, ještě mi to asi nedochází. Když bylo hotovo, tak jsem vzpomínala na všechny, kteří mi k ní pomohli… Obrečela jsem to, nemohla jsem ani stát. Je to fakt úžasný.

Co bylo horši – čekání na start, nebo minuty po vaší jízdě, kdy nebylo jasné, jestli se na medailových pozicích udržíte?
Celý den byl hrozný. Jeli jsme až v půl desáté večer místního času, přitom Světové poháry se jezdí ve dvě odpoledne nejpozději. Šla jsem na trénink, pak spát a jíst. Celý ten den byl hrozně dlouhý, vůbec to neutíkalo. Před startem jsem pak byla překvapivě klidná a když jsem dojela, tak už jsem tušila, že by to mohlo klapnout. Zajela jsem kvalitní čas.

Jaké myšlenky se vám pak honily hlavou?
Příběh posledních osmi let. Všechno jsem měla před očima. Cesta, na kterou jsem se dala, byla hrozně trnitá. O tom jsem neměla ani ponětí. Házelo to se mnou doprava a doleva, musela jsem být hrozně silná. Drželi mě i lidi kolem, jsem jim hrozně vděčná. Je to úžasné.

Cítíte zadostiučinění?
V sezoně jsem zisku olympijské medaile dávala strašnou váhu. Trochu mě to brzdilo, hlavně na kilometru. Byla jsem na něm několikrát čtvrtá. Myslím, že jsem na olympiádu přijela trochu jako outsider. A ono to dopadlo. Jsem hrozně pyšná na to, jak jsem to celé zvládla.

Čím se teď odměníte?
Dám si pivo. Mám žízeň, že ani nemůžu mluvit, ale pivo si dám. I když jsem teď víc vinař, protože žiju v Holandsku. Ale na českém pivu jsem vyrůstala. Nejradši bych viděla svoji rodinu, hrozně na ně myslím. Hned jak budu mít chvíli, tak jim zavolám.

Foto: Getty Images