Doyen Šlesingr o stárnutí i o odcházení: Měl jsem chuť hodit ručník

Doyen Šlesingr o stárnutí i o odcházení: Měl jsem chuť hodit ručník

Články

Nad slovem Doyen se lehce pozastaví, ale pak s úsměvem prohodí. „Mně říkají veterán, ale tohle zní světácky.“ Michal Šlesingr bude na nadcházejícím světovém šampionátu ve švédském Östersundu jedním z nejstarších účastníků. „Nejmladší už tam nebudu, o tom se přesvědčuju každou chvíli, když tahám občanku,“ říká šestatřicetiletý biatlonista, který má z mistrovství světa kompletní sadu medailí.

Veteránský věk má své plusy i mínusy. „Ti mladí a draví kluci... ono je jednodušší závodit, když jste na začátku a máte našlápnuto, máte spoustu závodů před sebou a každý pokažený se snáz hodí za hlavu,“ uvažuje. „Když se vaše kariéra chýlí ke konci, tak každý nevydařený start člověka víc mrzí. Víte, že už těch závodů zase tak moc nebude. V tom je to třeba i těžší. Každopádně je náročné s tím dravým mládím držet krok.“

View this post on Instagram

Tak a můžeme si u Salt Lake udělat fajfku, sbalit si svých pár švestek a zítra vyrazit na příjemnou cestu přes nezanedbatelný kus naší planety směrem k domovu. Dnešní výkon ve štafetě mě potěšil, sice pořád cítím, že to na trati není úplně ono, ale na druhou stranu stále platí, že je to po Canmore lepší než jsem po té tragédii mohl čekat. Nicméně dnes jsem si radost udělal hlavně na střelnici, kéž by se takhle dařilo vždycky. Na poslední závod se dokonce přišla mrknout místní "losice", byť s fanděním se neobtěžovala. Přesto je to známka, že i v jůesej biatlonu začínají přicházet na chuť. ???? Díky @mkrcmar23, @makulaa a @eva.puskarcikova za dnešek! ???? ????@slavikpetrcom

A post shared by Michal Šlesingr (@michalslesingr) on

V patách Björndalenovi

Na rok, kdy se poprvé postavil na start závodu na mistrovství světa, marně vzpomíná. „Ten Němec, který mi schovává věci, mi neumožní si vzpomenout,“ směje se své zapomnětlivosti. „Prostě jsou to roky. Ono se to nezdá, ale každá sezona je velmi podobná, pořád objíždíš ta samá místa a už mi to trochu splývá dohromady.“

Bylo to v roce 2003 v bohatém ruském městě Chanty-Mansijsk v jihozápadní Sibiři na řece Irtyši. „Joo, tam jsem byl. Myslím, že se tam poprvé jela i mix štafeta, ne? Já finišoval s Rico Grossem. A ten finiš jsem projel,“ vzpomíná. „Starej mazák si mě vyškolil, nechal mě částečně něco odtáhnout a pak mě předjel na správném místě.“

Michal Šlesingr objíždí vrcholné akce dlouhých 16 let. „Snad je to obrázek toho, že člověk po ty roky dělal biatlon nějak obstojně,“ říká. V mysli mu navždy zůstane italská Anterselva. Právě tady vybojoval v roce 2007 světové stříbro ve sprintu a bronz ve vytrvalostním závodu. „Tehdy byl Björndalen (norská biatlonová legenda) taková ta ujetá špička. Nebylo moc závoďáků, kteří s ním dokázali držet krok. A mně se to zrovna na mistrovství světa obstojně dařilo. To byly super pocity.“

Šlesingrova generace postupně odchází. „Je právě blbý, že už si tam nemám s kým povídat,“ vysvětluje. „Jestli budu ještě závodit, o tom se budu rozhodovat až po sezoně. V Canmore jsem ale měl skoro chuť hodit ručník. Je to těžké. Na druhou stranu člověk je na ten režim, okolí a lidi tak zvyklý, že stejně tak je těžké z toho stereotypu vystoupit.“

Teď však ještě není ten správný čas...

Čtyřnásobný účastník olympijských her má plno zážitků. Mrkněte, na který vzpomínal loni před olympiádou v Jižní Koreji.

Foto: ČOV/Herbert Slavík