Dojatá Sáblíková: Tohle stříbro má chuť zlata, medaile je pro vás všechny!

Kolem oválu v Pchjongčchangu vlála jedna česká vlajka za druhou, dorazil dokonce kompletní český hokejový tým. A Martina Sáblíková uháněla. Zlato leželo hodně vysoko, ale pro ni bylo nakonec fantastické stříbro z pěti kilometrů jako vítězství. „Potom, co jsem v listopadu nemohl ujet víc než tři kola, je tohle něco neuvěřitelného,“ hlesla pak šťastně.

Po zklamání na tříkilometrové trati na sobě nenechala nic znát. Nizozemská média o ní psala, že na medaili nemá. Sáblíková to viděla a řekla si: „S prázdnou neodejdu!“

Nizozemka Visserová před ní zajela životní jízdu a Sáblíkové by k zlatu nestačilo ani překonání výkonu ze Soči. I tak bleskově rychlá Češka stříbrem zářila.

Objela výstavu českých vlajek, jednu z nich ji podal trenér Petr Novák a Sáblíková, skoro až vyjukaná z tak obrovské podpory, udělala před českým kotlem piruetu a poděkovala. „Nikdo tady neměl tolik vlajek jako Česká republika, je to pro Martinu pocta,“ říkal kouč Novák.

Sáblíková nemohla než souhlasit. A pak slíbila – že na příští olympiádě s její účastí můžeme počítat. Když nebude startovat jako závodnice, tak bude po boku jedné z dalších českých rychlobruslařek...

Jak si užíváte medaili?
Všechno dokumentovalo moje chování po projetí cílem. Obrovská satisfakce! Jsem neuvěřitelně šťastná. Zadostiučinění za tři kilometry a za všechno, čím jsem si v probíhající sezoně prošla.

Je to jako vítězství?
Pro mě jo. Vím, že si spousta lidí říká, že to není zlatý hattrick, možná spousta lidí zlato přálo a chtělo, abych vyhrála. Ale po tom, co jsem nemohla v listopadu ujet více než tři kola, to bylo neuvěřitelné. Nemůžu se rovnat s časem, který jela Visserová, ale pro mě má stříbro chuť zlata. Musím poděkovat všem lidem, kteří mě drželi nad vodou. A nemluvím ani o statisících a možná milionech vzkazů, které jsem dostávala. Tohle nebyla moje medaile, tohle je medaile všech, kteří mi fandili a kteří dorazili dnes na stadion. Atmosféru, kterou jsem zažila před startem, už jsem hodně dlouho nezažila.

Nizozemská média psala, že se nevejdete do trojky. Nahecovalo vás to?
Přečetla jsem si to. A přiznávám, že jsem hledala sama, co píšou. Čekala jsem, že tam něco takového bude. Pomohlo mi to. Já nechtěla odejít s prázdnou.

Trenér říkal, že jste se cítila na medaili už při příchodu na stadion, co je na tom pravdy?
Když jsem viděla, co se jezdí za časy, tak jsem věděla, že minulý rok jsem tu jela 6:52. Doufala jsem, že to na medaili bude stačit.

Asi nepřemýšlíte o tom, že by to byla poslední olympiáda, je to tak?
Ne. Pokud bude vše v pohodě a budu fit... Nevím, jestli budu příští olympiádu bojovat o placku, ale doufám, že budu na olympiádě případně po boku někoho, kdo o placku bojovat bude.

Jak bude vypadat oslava?
Dopingová kontrola… (smích) A pak vyrazím do Českého domu, po nešťastné trojce jsem se tomu vyhýbala, ale teď dorazím.

Spala jste na dnešek dobře?
Měla jsem už třetí noc po sobě prášek na spaní. Všechno se sešlo dohromady. Věděla jsem, že je to tady můj poslední závod. A já hrozně chtěla medaili. Nebylo to o mně, ale o týmu, který mi věří a nenechal mě v problémech. Pro ně jsem chtěla placku.

Co říkáte na příchod celého hokejového týmu, který vás přišel podpořit?
Říkali mi to už dnes a já jim řekla, aby zase oni mě čekali na tribuně v sobotu. (smích)

Co jste si řekla po závodě s trenérem?
Řekl: Jo! Máme stříbro. Vem si vlajku! Pak mi hrozně děkoval a říkal, že si to mám užít. V prvním moment jsem nechtěla udělat nic jiného než poděkovat lidem, kteří přišli. Nechci říkat, že bych to bez nich nedala, ale klidně se to mohlo stát.

Kdy vám bylo během sezony nejhůř?
Asi ve Stavengeru. Věděla jsem, že musím dobře zajet pětku a mně se jelo opravdu hrozně. Nemohla jsme pomalu ani odstartovat, jak to bolelo. Nemohla jsem být ohnutá. Pak když jsem byla ohnutá, tak jsem se nemohla narovnat a křečovala mi celá levá noha. Pomalu jsem se na ni nemohla postavit. Nevěděla jsem, jestli sem vůbec odjedu. Bylo to hrozný, protože člověk má v hlavě, že obhajuje zlato a stříbro.

Je medaile o to cennější, že jste ji vybojovala z bolesti?
Asi jo. Sportovec by si měl vyzkoušet všechno. Jsem hrozně ráda. Sice nemáme zlato jako Česká republika, ale doufám, že ho mít budeme!

Autor: Jakub Slunečko

Foto: Getty Images a ČOV/Pavel Lebeda