Díl č.2. Olympijský vítěz nemusí mít nos nahoru, říká legenda Dana Zátopková

V první chvíli své pocity vůbec nevnímala. Dana Zátopková, olympijská šampionka z Helsinek 1952, si až později řekla: „Teď už bych toho klidně mohla nechat. Získala jsem to, v co jsem vůbec nedoufala.“ Legendární oštěpařka a manželka fenomenálního běžce Emila Zátopka přitom zprvu vůbec soutěživá nebyla. Čtěte ve druhém dílu našeho povídání.

„Spíš jsem patřila ke skupině lidí, kteří mají rádi pohyb a nějak to zdědili po předcích,“ uvažuje. „Bylo fajn hrát třeba házenou, ale nikdy jsem netoužila po tom, abych sama vyhrával na hřišti – to přišlo až v závěru, než jsem definitivně spadla do vrcholového sportu.“

Kromě lásky k pohybu ji hnala vpřed i láska k milovanému muži. „V roce 1948 jsem byla na olympiádě jako úplný začátečník, náhodou jsem hodila limit. S Emilem jsme se do sebe zamilovali a to také hrálo velkou roli, že jsem tam byla,“ vypráví Dana Zátopková.

Nos nahoru

O čtyři roky později si domů vezla olympijské zlato. „Musím po pravdě říct, že to nebyl můj sen, že bych se za tím drápala. Chtěla jsem se jenom slušně umístit, probojovat se mezi nejlepší, abych taky byla trochu vidět,“ směje se.

Vidět byla i na Hrách v Římě 1960, kde vybojovala stříbro. „Na olympiádě už samozřejmě jakási touha po soutěživosti hraje roli, ale musí ji člověk ustát,“ povídá česká legenda. „Musí se naučit, zvládnout to lidsky, aby se z něj nestal frajer. Je dobré vědět, že když budu olympijský vítěz, tak zrovna nemusím mít nos nahoru, že takových bylo hodně a zachovat si lidskou tvář.“

Za každým olympijským šampionem navíc vždy stojí kdosi v pozadí. „Je to někdo, kdo na tom hřišti vždycky, byl, vždycky přišel a držel slovo,“ vysvětluje Dana Zátopková. „Takoví lidé nejsou moc vidět, nikdo je celkem ani neodmění, ale jsou prapůvodem té medaile.“