Deset let od hrůzostrašného pádu Jana Mazocha. Co dělá dnes?

Lifestyle
Lifestyle
3 Minuty čtení
3 Minuty čtení

Ten pád na můstku v polském Zakopaném vypadal hrůzostrašně a jeho stav byl vážný. Byl 20. leden 2007 a lékaři bojovali o život Jana Mazocha. Bývalý český skokan na lyžích a vnuk olympijského šampiona Jiřího Rašky se tehdy podruhé narodil. Desáté výročí svého „znovuzrození“ si jistojistě připomene. „Tohle datum je pro mě opravdu zvláštní. Nejen kvůli té nehodě,“ říká.

Proč ještě?
O pět let později, taky 20. ledna, zemřel děda Raška. V tento den se mi měla v roce 2010 narodit i druhá dcera, která se nakonec narodila o den dříve.

Vypadá to jako osudové datum. Dáváte si na tu dvacítku tak trochu bacha?
V podvědomí ji určitě mám, každý rok si řeknu: Co asi zase přijde? Ale snažím se na to nemyslet, protože nejrůznější věci se můžou vyskytnout každý den a nabourají vám život.

Před deseti lety jste měl obrovské štěstí, vyvázl jste bez následků. Je to důvod, proč jste začal pracovat pro Nadaci Jedličkova ústavu?
Ono to všechno začalo v roce 2012, kdy jsem byl jeden z hlavních pořadatelů memoriálu Jiřího Rašky, mého dědy. Tenkrát jsem si řekl, že by mě bavilo o něco se starat, něco zabezpečovat a zajišťovat. Jenže ve Frenštátu moc možností nebylo a tak jsem šel do Prahy. Nakonec jsem se při hledání práce rozhodl oslovit neziskový sektor a vyšla z toho Nadace Jedličkova ústavu - což samozřejmě má spojitost i s mým životní příběhem. Klidně jsem mohl být v podobné roli jako ti, kterým teď pomáhám.

Lidé, kteří si prošli něčím podobným, říkají, že se jim změnily životní hodnoty. Vám také?
Byl to jeden z mnoha důvodů, proč jsem skončil s kariérou. Když jsem tenhle krok konzultoval s dědou, který byl tou hlavní osobou v mém sportovním životě, řekl mi: Jo hele, já tě nebudu přemlouvat, abys pokračoval. Kdyby se stalo něco podobného a ty by ses už z toho nevykopal, vyčítal bych si to. Navíc půl roku po mém pádu se mi narodila první dcera a už jsem se z můstku spouštěl s jinačím pocitem než jen s respektem. Tak jsem to zabalil.

Když vidím skokany na lyžích na můstku, napadá mě, co asi cítí. Nejde mi do hlavy, že se vážně spustí dolů.
Je to určitě adrenalinový sport. Dobře to kdysi řekl bývalý hokejový gólman Petr Bříza, když se ho ptali, jestli se nebojí puků, které na něj letí 200 kilometrovou rychlostí. On odpověděl: Když začnete jako dítě, puky na vás lítají rychlostí 15 kilometrů. V dospělosti, když máte určité zkušenosti, vám pak vůbec nepřijde, že je to takový fofr. To samé platí pro skoky. Začínáte na nejmenších můstcích a až po letech se dostanete na ten mamutí.

A kdyby jste měl skočit teď?
Obrátil bych se na podpatku a šel domů. (smích) Něco takového bych už skočit nemohl.

Lyže jste už dávno pověsil na hřebík, ale zasportujete si ještě?
Mám ještě v paměti, jak tvrdě jsem kdysi makal. Trénink začínal hned po probuzení během, potom snídaně a první fáze tréninku. Druhá fáze odpoledne a večer před spaním zase hodinový běh. Takhle to panovalo sedm, osm let a já ani po letech nemám důvod, abych se šel třeba proběhnout. Když mě třeba kamarádi pozvou na fotbal, jdu moc rád, kolektivní sporty si zahraju. Okolo sportu spíš už jenom mluvím. Každý rok pořádám ten memoriál a na Eurosportu a České televizi spolukomentuju velké akce jako Turné čtyř můstků.

Jaký byl Jan Mazoch před 10 lety a jaký je dnes?
Určitě jsem byl o deset kilo lehčí (smích). A ty jo, takovou otázku jsem ještě nedostal... Asi jsem všechno začal vnímat úplně jinak. Už to není jen o tom, jak člověk sportuje, ale také o tom, že by měl něco budovat. Všechno jsem si ujasnil a strčil do těch správných chlívků.

Co si od života ještě přejete?
No...žiju hodně svou prací. Když vidím, že jsem dokázal něco vytvořit nebo získat a můžu být na sebe hrdý, tak bych si určitě přál ještě něco takového. A aby byla spokojenost nejen u mě, ale i u toho okolí. Velmi důležitá je pro mě i rodina.

líbil se ti článek?