Naděje Vakoč: v sedmnácti odešel na zkušenou, pak ale zvažoval i konec kariéry

Kdyby před lety neměl tak silnou vůli, dost možná by na kole jezdil už jen rekreačně. Bydlel v cizí zemi, v závodech s profesionály nestačil, trápil se fyzicky i psychicky. „V té době jsem nevěděl, jestli chci ještě jezdit,“ potvrzuje Petr Vakoč. Ale vytrval. Začal vyhrávat. A dnes platí za velký talent české cyklistiky.

Vydal se podobnou cestou jako třeba Roman Kreuziger. V sedmnácti letech mu byly české podmínky pro rozvoj malé, tak odjel sbírat zkušenosti do zahraničí. Byl ve Švýcarsku, o dva roky později už závodil za amatérský klub ve Francii.

Jenže zatímco Švýcarsko mu bylo téměř šité na míru, o pár stovek kilometrů na západ si Vakoč zoufal. Bydlel v malé vesnici v podstatě sám v bytě, neboť spolubydlící se v něm příliš nezdržoval. Do toho cizí řeč a měření sil i s o několik let staršími jezdci…

„Přestalo se mi ježdění líbit. Bylo to hodně tvrdý, ve Francii jsem překousnul těžké období. Začal jsem i studovat a nevěděl pořádně, co chci dělat. Ve hře byl i konec kariéry, ale naučil jsem se perfektně francouzsky a všechno tohle překousl,“ vzpomíná.

Zlomovým se stal přestup na farmu elitní stáje Quickstep, která sídlila v Česku a Vakoč se tak mohl i zdržovat doma v Praze. A postupně sbíral úspěchy.

Druhé místo na ME do 23 let.
Triumf v etapě Kolem Polska.
Účast na Giro d'Italia 2015.
Bronz na Evropských hrách v Baku.
První místo na Brabantském šípu.
Olympiáda v Riu.

Je mu 24 let. Je již plnohodnotným členem týmu Etixx-Quick Step. Působí vyzrále.

„Buduju si ve stáji pozici a doufám, že se posunu ještě výš,“ říkal, když před pár týdny převzal titul pro nejlepšího českého silničáře uplynulého roku.

Když má chvilku volného času a nechce zas a znovu nabírat fyzičku na kole, zaleze si do postele a čte. Doma má nabitou knihovnu cyklistickými životopisy i knihami o filosofii a osobním rozvoji. V češtině i angličtině, jazyk mu problém nedělá.

„Mám toho kvanta. Rád si kupuju nové knihy, je to moje velká vášeň. Jakmile mám chvilku na letišti nebo hotelu, tak hned čtu. Nejvíc času mám většinou po závodech nebo před tréninkem. Je to ideální relax.“

Je si vědom vlastního potenciálu a vnímá, že je jeho jméno spojováno se superlativy. Tlaku však nechce zbytečně podléhat. V Riu na své první olympiádě říkal: „Nenechám se ovlivnit. Vím sám, že talent mám a snažím se neusnout na vavřínech a pořád se zlepšovat.“

Po letošní sezoně odletěl na dovolenou na Kubu, nově angažoval jako psychologa hokejového trenéra Mariana Jelínka. A míří čím dál výš.