Chtěl bych v Riu reprezentovat jako skokan do vody, ale asi bych hodil placáka, žertuje Verner

Už jsou to dva roky, co krasobruslař Tomáš Verner ukončil bohatou kariéru. Sport už provozuje jen rekreačně a proměnil se ve velkého fanouška – hlavně teď během olympiády v Riu, o níž říká: „Prožívám to srdcem a velmi emotivně. Tak trochu nepříjemně mi to občas zasahuje do plánů, ale od televize se tak těžko odchází!“

V Olympijském parku Rio-Lipno sportoval s dětmi ve stánku Sazka Olympijského víceboje, s kajakářem Vítem Přindišem soutěžil v čepování piva Pilsner Urquell anebo se svezl na kajaku. „To bylo pěkně děsivý! Kdybych se převrátil, tak je po mně,“ ušklíbne se.

Stíháte vůbec sledovat dění na olympiádě?
Jak kdy. Hodně času jsem poslední dny strávil v Olympijském parku, takže jsem sledoval jen ústřižky. Většinu sportů vidím až ve zprávách nebo ze záznamu. Ale něco jsem si vychutnal i živě, třeba Jířu Prskavce.

Zážitek, že?
Byl jsem zrovna ve Frymburku, když Jířa jel. Všechny televize se tam přepnuly jenom na něj. Dva moji kamarádi se ani nekoukali, protože na to neměli nervy. Je skvělý, že sportovci v ten moment vlastně sjednotí rodiny. My jsme fandili až do konce. Škoda toho štouchu, ale Jířa projel tratí jako nůž máslem.

Jaké disciplíny vás ještě baví?
Rychlostní kanoistika, veslování a hlavně atletika. Tedy kromě maratonu, ten mi přijde moc dlouhý a nudný. Ještě obdivuji třeba lukostřelce. Sám jsem jednou byl na reálné lukové střelnici, ale na tu dálku jsem ani pořádně neviděl terč, natož desítku. A můj hrdina je taky David Kostelecký.

Povídejte.
Kdysi jsem si šel zastřílet a z prvních asi dvaceti ran jsem měl relativně dobrou úspěšnost. Jenže pak to šlo do kopru. Normální člověk totiž nedokáže udržet koncentraci. Respekt, že to ti kluci dají. I Davidova brambora je skvělým úspěchem.

Máte v některém z letních sportů „olympijskou formu“?
Asi ne (smích). Miluju letní sporty, když svítí sluníčko, je to naprostá paráda. Občas hraju tenis, badminton, míčové hry. Možná bych chtěl reprezentovat ve skocích do vody, ale hrozil by u mě placák.

Jste s někým v Riu v kontaktu?
Jednu dobrou kamarádku Martinu Sáblikovou mi poslali domů. Psal jsem třeba Andy Hlaváčkové, když měla narozeniny. Občas někomu pošlu zprávu, ale nečekám odpověď. Spíš to beru jako morální povinnost naše reprezentanty podpořit.