Cesta do duše kajakáře Hradilka aneb k čemu ho nakopla „prázdná“ Troja

Na kanále v pražské Troji je jen on sám a divoké peřeje. „Jak jsem si nevyjel mančaft, tak se mi to letos dost často stávalo,“ připouští Vavřinec Hradilek, stříbrný olympijský medailista z Londýna 2012 a mistr světa. „A napadalo mě samozřejmě, jestli to má ještě smysl." Jenže pak přišel nečekaný impulz. „Lidé mě zastavovali a ptali se, jestli ještě jezdím. Říkali, že mi moc fandí. I to mi vrátilo touhu znovu uspět.“

Nemá dopředu vytyčené ambice, spíš sny a myšlenky. „Je pro mě důležité mít pořádek v tom, co dělám, a důvod, proč to dělám. Důvod může být medaile, ale není to ta priorita,“ vysvětluje. „To, jestli mě to baví, samozřejmě přichází s úspěchem, takže musím být schopný konkurovat, ale není to vyloženě jeden jediný cíl, za kterým jdu. Je pak totiž hrozně těžké se srovnat s neúspěchem.“

Hradilek musel skousnout porážku od svých reprezentačních kolegů, konkurence na divoké vodě je v Česku nevídaná. Vždyť v týmu je třeba Jiří Prskavec, který má bronz z olympijských her v Riu de Janeiro, je i mistrem světa a Evropy. A taky další evropský šampion Vít Přindiš. „A tak jsem teď na vodě hodně sám, to jsem nikdy předtím nezažil,“ říká.

Jak se překonat

Ještě ale má chuť něco v divokých peřejích dokázat. A kdyby se to nepovedlo? „Pořád mě hrozně baví i lítání. Uvažuju, že bych si do budoucna rozšířil leteckou licenci,“ prozrazuje. Baví ho i mnohem menší letadla, než kterými čeří vzduch nad Českem. „Když jsem byl v zimě nemocný, začal jsem lepit letadýlka. Už mám takovou cesnu.“

Jeho ruce zdobí mozoly od pádla, přesto ho tahle mravenčí práce přitahuje. „Nejsem sice stoprocentně koncentrovaný a trpělivý, ale když dostanu nápad a překonám ten moment, že se do toho pustím, pak už to jde,“ líčí. „Stejně jako s uklízením. Než se člověk přemůže, chvíli to trvá. Potom ale zjistí, že to není tak hrozný a uklidí mnohem víc, než chtěl.“